Děravá a úzká asfaltka se proplétá mezi skrovnými stromy. Auto se snažím namáčknout co nejvíc ke kraji do vysoké trávy, aby moc nepřekáželo. Podle staré mapy bych měl být už blízko. A jestli si pamětníci dobře pamatují, pak to je támhleten lesík.

               Prodírám se od silnice. Tráva a kopřivy mi často dosahují nad hlavu, běžně k ramenům. Spleť rostlinstva je vylepšena ostružiním a bodláky. Ostré trny mi trhají oblečení a rozdírají kůži. Lístky kopřiv se zlomyslně tisknou na obnaženou kůži a krvácející rány zvou k hostině všemožný žravý hmyz.

               K lesíku nevede žádná cesta. Chvilku jsem měl pocit, že sleduji stezku vyšlapanou zvěří, ale to by se to zvíře na konci muselo propadnout do země. Léto je v plném proudu, slunce pěkně pálí a pot mě pá… „Zatracený ostružiní!“ Zvedám se ze země a z nohavic odtrhávám ostnitý šlahoun. Pot se ze mě jen leje a pálí v očích.

               Postupuji pomalu a hlučně. Hradba rostlin se za mnou pomalu opět uzavírá. Jsem tu lapen uprostřed žahajícího a drápajícího rostlinstva jako potravinová pomoc poslaná zdejším ovádům. Už nerozeznávám, co bolí a pálí víc. Ještě necelých čtyřicet metrů a budu u prvních stromů…

               Ten kontrast až zabolí v očích. Z plného slunce do stínu stromů. Málem jsem sletěl do trochu hlubší strouhy, kde na dně líně teče potok. Čekám, než si oči zvyknou na šero. Pod stromy nic neroste, půda je suchá, jen v prohlubních jsou v blátě stopy srnčího.  Skočím dolu k tůňce a už se drápu na druhý břeh.

               Stín stromoví vpředu slábne. Stoupám do mírného kopce a stromy se náhle úplně rozestoupí. Stojím na břehu malého rybníka, schovaného v lesíku tak dobře, že úplně vymizel z povědomí zdejších lidí. Slunce ozařuje vodní hladinu a lehký vánek mě chladí na obličeji. Z okolních stromů zní nekonečný ptačí koncert neustálého štěbetání a trylkování. Přede mnou se na vodní hladině promenují lysky černé, potápky malé i slípky zelenonohé.

               Samozřejmě si toho zpoceného a podrápaného vetřelce všimly, ale nekoná se žádný překotný úprk, doprovázený pleskáním křídel o hladinu, poplašeným kejháním a odletem pryč. Tyhle jen změní mírně směr, ale jinak si hledí svého. Lysky se spokojeně krmí spolu s odrostlými mláďaty, potápky dál prozkoumávají dno a slípky se proplétají mezi vodními květy.

               Zalehnu k vodní hladině a pozoruji dění kolem. Foťák zacvaknu do stativu, co kdyby náhodou. Skrz objektiv koukám na hejno lysek, jak se krmí u protějšího břehu. Ani se nemaskuji sítí.

               Na kmeni padlého stromu blízko lysek pobíhá malý žlutý ptáček. Je ke své velikosti dost daleko, ale v teleobjektivu ho rozeznám. Konipas horský, běžný pták, ale pro mě to je exotika. V přírodě ho pozoruji úplně poprvé. Častěji jsem se setkal i se skorcem.

               Něco hlasitě šplouchne těsně u břehu a do obličeje mi stříkne vodní sprška. Srdce mi skočí do krku a bubnuje jako o závod. Málem jsem se musel převlíknout, jak jsem se lekl. Potápka malá připlula na dosah ruky. V tom zaujetí konipasem jsem ji nezaregistroval.  A když jsem pohnul foťákem, s cáknutím zmizela pod hladinou.

               Přesouvám se o kus dál, chci obejít celý rybník a najít místa, kde se dostanu až k hladině s ohledem na polohu slunce. Tentokrát jdu po stezce vyšlapané zvěří. V blátě je plno stop zvířecích a žádná lidská. Chybí i plastové flašky a pohozené igeliťáky, prostě ráj!

               Další leknutí utrpím, když mi z pod nohou vyskočí srnka, následována další dvojicí. Potvory čekaly do poslední chvíle, pak přeběhly stezku a zmizely v trávě.

               Postupně se dostávám na druhý břeh. Je tu světlina vedoucí až k vodě, z obou stran zarostlá rákosím. Stativ spustím na nejnižší možnou výšku, schovám se za foťák a číhám, co zajímavého se objeví. Zapleskání křídel a zasvištění per. Volavka popelavá přistává ve větvích protějšího stromu. Teď lituju, že ležím jen tak na kamenech, že jsem z batohu nevyndal síť.

               Velmi, ale velmi pomalu natáčím foťák do koruny stromu. Je to dost v protisvětle, nepočítám, že fotka bude nějak skvělá. Ve chvíli, kdy tisknu spoušť, sebou volavka škubne, zamává křídly a odlétá. Na volavky mám smůlu, tady jsou extrémně plaché a podezřívavé. Tahle už krouží nad stromy, ale co to? Najednou se spouští z oblohy, podrovnává nad hladinou a míří si to přímo na mě. Než ji najdu v hledáčku, je moc blízko a rejduje vpravo. Když stisknu spoušť, už ji cloní pobřežní vegetace. Zapraskání rákosí a volavka dosedla tak tři až čtyři metry ode mne.

                    Ani se nehnu a očima se snažím proniknout rákosím. Jako by tam nebyla. Prozrazuje ji jen občasné šplouchnutí vody. Dělám si naději, že vyjde do volného prostoru, nechá mě udělat tak deset nádherných fotek, samozřejmě i s ulovenou rybou v zobáku, pokrčenou nohou a s větrem načechraným peřím. Kdepak, po necelé půl hodině odlétá a už ji nevidím.

                    Zase se přesouvám dál. Líbí se mi tu čím dál víc. Zvířecí stezka obchází zřejmě celý rybník. Neustále mám na dohled vodní hladinu, občas zakrytou rákosinami.  „Cyííííít, cyíííít“, ozve se do ticha. Nevím, jestli se nejedná o klam. A zase! „Cyííííít, cyíííít“ a ještě. Chiméra, za kterou jsem se minulý rok honil, abych pak finální fotku zkazil… Dostávám se co nejblíž k vodě. Je to on! Nad hladinou se blýská zářivě modré peří, občas je vidět zrzavé bříško, jak ledňáček mává křídly. Přistává na větvích starého stromu, co se dávno sesul do rybníka. Tak to je už čtvrté místo, kde jsem ledňáčky tady na postindustriálním severu pozoroval.

                    Stezka vede stále měkčí a měkčí půdou a mizí v hustém rákosí. Tudy se projít nedá. Opatrně rákosí obcházím a tam kde řídne, vidím zátoku, do které ústí malý potok. Musím dál proti proudu, tady je koryto hodně široké. O nějakých padesát metrů dál se už dá potok přejít, jen sešplhat a zase vyšplhat ze strouhy.

                    Na druhé straně potoka se podél jeho toku vracím co nejblíž k rybníku. Napojím se zase na zvířecí stezku. Obejdu zátočinu, kde jsem na začátku pozoroval konipasy horské. Ještě pár desítek metrů a jsem na místě, kde jsem před třemi hodinami stanul poprvé na břehu tohoto ráje.

                    Mám tu vytipovaných pár míst, která jsou vhodná pro fotografování. Snad i zdejší ptačí obyvatelé budou spolupracovat. Příště se tu zkusím usadit na delší dobu a třeba budu mít štěstí na zajímavé úlovky.

                    Nadhodím si batoh na zádech a stativ složím do transportní polohy. Ještě slyším „Cyííííít, cyíííít“, jakoby volání na rozloučenou. Za pár minut jsem už na okraji lesa. Protrpím prodírání kopřivami a trním a z džungle trav vyjdu skoro u auta. Musím ocenit, že auto tu stále je a má i všechna kola.