Už několik dní je obloha zatažená ocelovou šedí nízkých mračen. Když neprší, tak alespoň mrholí. V úterý, 5. června 2012, se na chvilku ukazuje sluníčko, ale po pár desítkách minut je opět zakryto mraky. A právě druhý den brzy ráno to má nastat. Tranzit Venuše přes sluneční disk.

                Večer před tím je obloha zamračená jak nad západním, tak nad východním obzorem. Neprší. To je dobré znamení. Většina předpovědí na 6. června uvádí zataženo a déšť. Jedna jediná podrobnější předpověď připouští na ráno téměř jasno, později přibývání oblačnosti od západu. Podle radarových snímků oblačnosti nad Evropou se snažím odhadnout, jestli ta úzká bezmračná mezera vydrží, než se přižene okluzní fronta.

                V půl druhé ráno se budím a kontroluji oblohu. Zář hvězd je potlačena září Měsíce krátce po úplňku. Definitivně si nařizuji budíka na čtvrtou hodinu ranní.

                Protivný zvuk mě vytrhuje ze spánku. Co se to děje? Za okny je mdlý úsvit. Připitoměle se ploužím po pokoji a snažím si obléct vše správně hned na první pokus.  Meteostanice hlásí pokles tlaku, teplota na větru +5, u země +6. Popadnu brašnu s foťákem, druhou s objektivem a přihodím zimní bundu. Stativ je v autě, snad mám vše potřebné.

                Na kopci pofukuje, pod botami křupe jinovatka a teploměr ukazuje krásnou nulu. Východní obzor se utápí v rudé záři Slunce, které je ještě pod obzorem. Rozbalím stativ, zacvaknu foťák a už Slunce vystupuje nad obzor. Nikdy mě nepřestane fascinovat ta rychlost otáčení Země, kterou lze postřehnout hlavně při východu a západu Slunce.

                Rudá koule je z poloviny nad horizontem, zastřená jen lehkými pásy řídkých mračen. Atmosférické zkreslení ještě umocňuje jakoby rastrovaný obraz. Venuše je ta malá černá skvrnka v horní čtvrtině slunečního kotouče. Je podstatně tmavší, než sluneční skvrny a oproti Slunci vypadá jen jako špendlíková hlavička.

                Tohle už nikdy v životě neuvidím. A neuvidí to ani žádný současný žijící tvor. Ačkoliv je Večernice či Jitřenka, jak je Venuše nazývána, všední součástí noční oblohy, patří přechod Venuše přes Slunce mezi nejvzácnější astronomické úkazy. Každých 243 let lze pozorovat dvě dvojice přechodů, kdy dva přechody od sebe dělí 8 let, po nichž následuje dlouhá pauza se střídavou délkou 121,5 a 105,5 roku. Další dvojce přechodu Venuše nastane v prosinci 2117 a prosinci 2125.

                Kdo ví, co bude za sto pět let, jestli tenhle kopec ještě bude stát, nebo se na něm rozroste les větrných elektráren, které jsou již vidět na obzoru. A bude vůbec mít kdo pozorovat ten další přechod?

                Dala se do mě pěkná zima. Jsem rád za teplou bundu. Vracím se do auta pro rukavice a čepici. Zimní výstroj se hodí i v pozdním jaru. Kousek před foťákem postávají čtyři srnky. Pokojně se pasou a nijak neberou na vědomí mou přítomnost. Cvakání závěrky je nijak neruší. Občas popoběhnou, vyskočí nad trávu zalitou zlatistými paprsky, ale stále se zdržují poměrně blízko. Koukají se mnou, tohle nebeské divadlo už taky nikdy neuvidí.

                Slunce už je celé nad obzorem a záře jeho paprsků nabrala na intenzitě. Rudá barva je nahrazena oranžovou a i ta se mění na ostrou žlutou. Venuše se v záplavě světla začíná ztrácet. Už se blíží k pravému hornímu okraji. Ještě pár desítek minut a opustí sluneční disk.

                Sluneční paprsky příjemně hřejí, vítr už není tak lezavý, jinovatka se proměnila na velké kapky rosy. Barvy okolí se ze záplavy rudé a zlaté vracejí zpět k normálu. Od vzdálenějšího křoví ke mně běží dva srnci. Poskakují, zastavují se a zase se s rozběhem přibližují. Stíny se zkracují, teplota šplhá vzhůru. Srnky se připojili k srncům a společně zmizeli v křovinách.

                Mraky od západu začínají halit slunce do svého závoje. Balím si nádobíčko a vracím se zpět do civilizace pod kopec. Za dvacet minut je obloha plná ocelově šedých mraků a zase prší. Tak zas příště, v prosinci za sto pět a půl roku...