Arusha… Slovo navozující představu exotiky, dobrodružství a neznáma. Arusha je město, označované jako vstupní brána národních parků, či jako hlavní město safari v Tanzánii. Město, ležící na úpatí hory Meru, v nadmořské výšce přibližně 1400 m.n.m., na okraji východní větve Velké příkopové propadliny. Oblast je bohatá na vodu a nikdy tu není příliš chladno a ani příliš horko. Ideální klima pro pěstování rostlin, které tu dobře rostou a často kvetou a plodí. Však taky pěstování rostlin je jednou z nejčastějších výdělečných činností obyvatel města. Okraje ulic velmi často lemují rostlinné školky nabízející sazenice rostlin všech druhů připravených k výsadbě.

             Arusha samozřejmě není jen město plné zeleně, je to typické africké město plné lidí, aut, motorek, náklaďáků a prodejců i nakupujících. Ulice jsou plné prachu, barevných reklam a vývěsních štítů, lidí v barevném oblečení, lidí s velkými ranci na hlavách, lidí čekajících na Dalla Dalla, lidí sedících na svých motorkách a jen tak zevlujících.

Ulice jsou ucpané auty a motorkami, mezi kterými se proplétají prodejci rychlého občerstvení, suvenýrů, losů a telefonních karet. Krámky lemující prašné okraje ulic nabízejí pestrou směsici zboží. Kdo nemá krámek, vystačí si s malým prostorem u silnice, nebo své zboží nabízí z koše přímo mezi auty. Je potřeba něco svařit? Není problém, na prašném plácku je chlápek nabízející i tyto služby. Jídelny a občerstvovny se střídají s prodejci ovoce a zeleniny, sandálů z pneumatik, košů a nábytku. Kadeřníci i teleoperátoři nabízejí své služby v miniaturních stáncích.

                Z hlavních ulic vybíhají do stran úzké ulice a uličky, ztrácející se ve stínech sousedních budov
a stříšek stánků. Jsou úzké, vyšlapané v prachu a spíš než jako boční ulice vypadají jako vchod do nějakého dvora, nebo vyschlé koryto potoka. Každý tu něco prodává, každý něco kupuje. Je to neskutečný pestrobarevný mumraj, doprovázený troubením aut a motorek, voláním prodavačů a pokřiky řidičů Tuk Tuků a Dalla Dalla. Nad tím vším se chaoticky křižují elektrická vedení od sloupů k budovám a od budov k dalším stavbám.

* * * * *

Toto místo bylo poprvé osídleno ve třicátých letech devatenáctého století Masaji z komunity Chini, žijícími jižně od hory Kilimandžáro. Obchodovali s obilím, medem, pivem a tabákem s pasteveckými Masaji Kisongo, výměnou za maso, mléko, kůže a dobytek. Po prodloužení obchodní stezky údolím Pangani až do západní Keni vzrostla poptávka po potravinách z Arushi a tím i význam místa.

                V roce 1896 byla Arusha dobyta Němci a o čtyři roky později tu již stojí pevnost se stálou vojenskou posádkou. Mnoho místních obyvatel bylo násilně vysídleno, či přinuceno pracovat pro Němce. Během 1. světové války německá posádka město opustila a Arushu převzali Britové, kteří deportovali německé osadníky a misionáře. Během dvacátých let byla zavedena civilní správa, britští a řečtí osadníci obsadili bývalé německé farmy. Město se rozrůstalo zvláště poté, co byla přesunuta regionální správa z Moshi do Arushi a byla sem rozšířena železnice. V roce 1940 zde žije kolem dvou tisíc obyvatel, v roce 1948 již na pět tisíc. Dnes má Arusha téměř 620 tisíc obyvatel a je správním centrem stejnojmenného regionu.

                Arusha je klíčovým městem v moderní historii Tanzánie – v roce 1961 zde byly podepsány dokumenty o nezávislosti Tanganiky, v roce 1967 Arushská deklarace, v roce 1993 zde došlo k dohodě mezi zástupci znepřátelených stran ve rwandské občanské válce a v roce 2000 tu byla uzavřena dohoda o míru a usmíření pro Burundi. Arusha je významným mezinárodním diplomatickým uzlem, sídlí zde Soud Africké unie a je hlavním městem Východoafrického společenství. Od roku 1994 do roku 2015 město také hostilo Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu.

                Architektonickou zajímavostí je Hodinová věž. Monument v centru města byl postaven Galanosem, řeckým milionářem, který přišel do Tanganiky v prvních letech 20. století. Věž údajně stojí přesně uprostřed přímky mezi Kapským městem a Káhirou. Ale při pohledu do mapy to tak úplně nesedí. Spíše bude pravdou, že Hodinová věž stojí v polovině koloniální cesty mezi výše jmenovanými městy.

Arusha je také národní park, přezdívaný „diamant ve stínu obrů“. Je to poměrně malý park, často přehlížený pro známější sousedy, jako je Serengeti či Ngorongoro. Tento park je ale jediný horský park na severu Tanzánie, park s vegetačními pásmy od bujného deštného pralesa přes savanu až po alpínský stupeň. A to vše je umocněno aktivním vulkánem Meru, pátou nejvyšší horou Afriky.

* * * * *

                Pomalu stoupáme po kamenité cestě od brány Ngongongare směrem ke kráteru Ngurdoto. Otevřené pastviny se stády zeber, buvolů kaferských a žiraf brzy vystřídá horský deštný prales. Prosluněnou ranní oblohu nahrazují oblaka klesající od vrcholků hor a modré nebe se mění na ocelově šedou.

V nízkých křovinách se pomalu pohybuje tlupa paviánů. Ale mezi paviány, na okraji té tlupy je skupina jiných, menších opiček. Skoro bych si jich nevšiml, ale upoutal mě tmavší odstín srsti. Jsou to kočkodani diadémoví. To je opravdu šťastné setkání, protože tito kočkodani se převážně zdržují v korunách vyšších stromů, kde hledají i převážnou část potravy a na zem sestupují jen výjimečně. Velikost těla dospělého jedince se pohybuje od padesáti do pětašedesáti centimetrů. Ocas bývá až šedesát centimetrů dlouhý. Samci dorůstají hmotnosti okolo pěti až osmi, samice pouze čtyři kilogramy.

                Ale tyhle opičky nejsou důvod, proč se škrábeme ke kráteru Ngurdoto. Postupujeme horským deštným pralesem, cesta je místy rozbahněná a kola auta prokluzují. Mezi vysokými stromy vládne chladné a vlhké šero. Pokud je vidět obloha, tak je pokryta šedými mraky. Vysoké stromy s olistěnými větvemi působí monumentálně. Představuji si, že takhle to asi vypadá v pohoří Virunga. Kdybych tu zahlédl gorily, věřil bych, že sem patří.

                Jsme u kráteru Ngurdoto. Kaldera je široká kolem tří kilometrů, hloubka přibližně tři sta metrů. Taková miniatura kráteru Ngorongoro. Dno kaldery je stálezelená bažina, což je skvělé místo pro zdejší stáda buvolů kaferských. Útes kolem kaldery je porostlý deštným pralesem a samotný kráter lze spatřit jen z několika málo míst.

                Cílem cesty sem ke kráteru jsou guarézy pláštíkové, bílo černé opičky s dlouhou srstí, dříve lovené pro svou kvalitní kožešinu. Ani nemusím dlouho čekat a vzduchem se nese jejich teritoriální volání. Za několik minut se na větvích objevují první bílo černé kuličky, které se pomalu přibližují. Netrvá to ani půl hodiny a guarézy mám téměř nad hlavou.

                Tyto opice dorůstají do velikosti šedesáti centimetrů, délka ocasu je až osmdesát centimetrů a váhy dosahují od osmi do třinácti kilogramů. Jejich hlavní složkou potravy je rostlinná strava. Díky svému tříkomorovému žaludku, kde sídlí mikroorganismy štěpící celulózu, dokáží získat z pozřených listů až dvojnásobné množství živin.

                Dole pod kráterem je před polednem krásné počasí. Slunce rozpustilo dopolední oblačnost a mraky se drží jen kolem nejvyšších vrcholů. V trnité buši pod hranicí pralesa se pase několik žiraf. V porovnání s pralesními velikány se zdají úplně nepatrné.

                Krajina se změnila. Křovinatá buš se střídá s kopcovitou savanou. Za dalšími kopečky se blýskají hladiny jezer Momella. Každé ze sedmi alkalických jezer má svůj vlastní pramen se specifickým složením vody. Různé příměsi minerálů a druhy řas v jezerech ovlivňují jejich barvu, od zelené po tyrkysovou. Každé jezero díky své vodě přitahuje jiné druhy ptáků.  Tato jezera jsou domovem stovek a tisíců plameňáků velkých i plameňáků malých.  Břehy i hladina téměř mizí pod záplavou růžového peří. V mělké vodě hledají potravu jeřábi afričtí, o kus dál odpočívají husice nilské. Vodušky pokojně spásají trávu na pobřeží a tráva bohatá na minerály láká k jezerům i zebry, žirafy, chocholatky i dik-diky.

                Žirafy. Jsou všude kolem nás.  Nikdy jsem neviděl tolik žiraf pohromadě. Pasou se na listech vysokých stromů, šplhají po strmých svazích, aby dosáhly na ty nejlepší listy, některé leží a z nízkých křovin trčí jejich dlouhé krky. Proti zeleným svahům vypadají naprosto úžasně. Spoušť fotoaparátu cvaká ve snaze zachytit maximum těchto okamžiků. Ani si nevšimnu, že se k autu přiblížilo stádo buvolů a ty teď překvapeně pozorují moje snahy o dokonalou fotku.

                Na další cestě nás doprovází ozbrojený ranger. Stoupáme k vodopádu Tululusija a stezka nás vede na pomezí travnatých pastvin a buše, přes kamenitou říčku dál do kopců porostlých vysokými stromy. Na větvích křovin poskakují nádherně barevné vlhy. Podaří se mi do hledáčku dostat vlhu malou i vlhu zelenou a pár dalších zajímavých opeřenců. Zaujmout vhodnou „střeleckou pozici“ za chůze je s těžkým teleobjektivem na stativu trochu náročné. A přiblížení k cíli fotografování s poponášením fotosestavy musí být opatrné, protože si nikdy nemůžu být jistý, jestli v křovinách není nějaké zvíře zaujímající vyšší postavení v potravinovém řetězci, než mám já. Ale když si teleobjektiv nahodím na rameno a ranger udělá to samé s puškou, vypadáme už z dálky dost nebezpečně.

                Opatrně míjíme skupinu přežvykujících buvolů. Spásají trávu a podezřívavě na nás upírají své pichlavé pohledy, dokud se neztratíme mezi pralesními velikány. Vzduch je chladný a vlhký, plný vůní rostlin a tlejícího listí. Jsme ve výšce přes 1 600 m.n.m. a obklopuje nás sytě zelený les.

Slabý vítr přináší zvuk padající vody. Samotný vodopád je vysoký dvacet osm metrů a padající voda si prořezává cestu měkkým podložím do úzké rokle, která násobí hřmot padající vody, takže vodopád se zdá být mohutnější, než opravdu je.

                Blíží se večer a na zpáteční cestě nám dělají společnost prasata savanová. Ta se však vytratí, jakmile se přiblížíme ke stádu buvolů. Větší skupina se přiblížila ke kraji pastviny a výhrůžnými postoji dávají najevo, že oni nebudou ti, kdo bude uhýbat. Je to mrazivý pocit stát proti stádu buvolů, které je vzdáleno sotva deset metrů. Pomalu vycouváme do trnitých křovin, kam až koryto říčky umožní, jen abychom tyhle nervní hory svalů ničím nepopudili. Dokonce i to malé tele se tváří výhrůžně, vědomo si síly stáda.

                Tolik tedy několik střípků z parku Arusha, ležícího jen pár kilometrů od stejnojmenného města. Město se svými přeplněnými ulicemi, nervózním troubením a pokřikem prodavačů je v silném kontrastu s klidnými chvílemi v málo navštěvovaném parku, který však zdatně konkuruje svým větším a známějším sousedům.