Počátek vzniku tohoto přírodního divu spadá do období před dvaceti milióny lety. Tehdy bývala krajina východní Afriky geologicky velmi aktivní. Stovky a tisíce let podél dvou tektonických desek narůstal tlak, až dosáhl bodu, kdy série zemětřesení a tektonických pohybů vyústily ve vznik toho, co dnes známe pod názvem Velká příkopová propadlina.

                Pohyby litosférických desek v průběhu následujících tisíciletí umocňovaly sopečné erupce, které daly vzniknout mohutným horám, včetně Kilimanjara, Mount Meru a té třetí hory, jež neměla šanci být někdy pojmenována.

                Sopečná činnost zároveň odstartovala pomyslný závod o nejvyšší horu Afriky. Můžeme velmi reálně předpokládat, že všechny tři hory dosahovaly velikosti dnešního Kilimanjara a i přes vydatné výrony lávy a občasné ztráty vrcholů stále rostly. Dnes víme, že tento pomyslný závod vyhrál masiv Kilimanjaro s vrcholem Kibo, kde se nachází nejvyšší bod Afriky. Mount Meru boj o nejvyšší bod Afriky prohrála přibližně před osmi tisíci lety, kdy ohromná exploze odstřelila vrchol sopky a došlo k sesuvu východní strany vulkánu.

                Ta třetí, nepojmenovaná hora,  začala vznikat před třemi milióny lety. Byla favoritem v pomyslném závodě, protože rostla nejrychleji. Erupce přidávaly další a další vrstvy na povrchu pravidelného kuželu, vnitřní tlak chrlil množství popela a lávy z vrcholového kráteru. Avšak po půl miliónu let růstu došlo ke katastrofě. Hmotnost kuželu dosáhla takové míry, že neunesl svou váhu a zřítil se do základny vulkánu.

Vznikla neporušená kaldera, největší na Zemi. Její šířka je devatenáct kilometrů a plocha kráteru je dvě stě šedesát kilometrů čtverečních. Dno kráteru leží ve výšce 1 800 metrů nad mořem, stěny kaldery jsou vysoké přes šest set metrů. Nachází se tu travnatá savana, akáciový les Lerai, slané jezero Magadi, močály, křoviny, prameny sladké vody.

                Když sem před dvěma sty lety přišli bojovní Masajové a vyhnali kmeny Mdulu a Datoga, pojmenovali toto místo „Dar života“, neboli Ngorongoro. A opravdu, toto místo se řadí mezi přírodní divy světa, často se o kráteru hovoří jako o Noemově arše, Rajské zahradě, nebo Perle Tanzánie.

                Kráter Ngorongoro je jedinečný ekosystém, který nelze najít v takovém rozměru a četnosti fauny a flory nikde jinde na světě. Bez zásahu člověka se tu vytvořila stabilní a vyvážená populace živočichů, která dokáže zajistit po stovky let reprodukci celého potravinového řetězce. Je to místo s největší koncentrací velkých savců na světě. V průběhu roku zde žije dvacet pět až třicet tisíc živočichů. Jejich stavy se harmonicky snižují a zvyšují podle střídání období sucha a dešťů.

* * * * *

                Mdlé slunce nízko nad obzorem se snaží paprsky proniknout hustou mlhou. Je něco před sedmou hodinou ráno a teploměr ukazuje stejné číslo jako hodiny. Jsme pár stupňů pod rovníkem, přesto pohled přes ušmudlané okno, kde stěrače rozmazávají zbytky včerejšího prachu, připomíná pozdní listopad ve střední Evropě.

                Z mlhy se občas vynoří barevná masajská deka, halící pastevce doprovázející své stádo dolů do kráteru na pastvu. Zvuk motoru je přehlušen frkáním a bučením krav a pokřiky Masajů. V mlze je vše bílo šedé a i stromy vypadají, že jejich větve nesou šedé listí. Snad jen cesta, když auto rozhrne závoje mlhy, se zdá být oranžová.

                Klesáme po úbočí kaldery na dno kráteru. Deštníkové akácie vytváří svými spojenými korunami zelený tunel vyplněný šedou mlhou. Přes cestu přebíhají tlupy paviánů, v mlze téměř neviditelné. Za každou zatáčkou mlha skrývá další a další překvapení v podobě rozmanitých stromů prapodivných tvarů. Mlha aktivuje představivost, a tak stromy lehce zaměňujeme za slony a slony za křoví. Slabé sluneční světlo, rozptýlené mlhou a procházející skrz koruny stromů, umocňuje dojem z cesty do neznáma.

Stromy náhle končí a my se téměř ve stejný čas dostáváme pod mlhu. První pohled do kráteru je opravdu dech beroucí. Dole pod námi je nekonečná plocha hnědých, zelených a nažloutlých kaněk, mezi kterými se ve středu třpytí hladina jezera Magadi. Kolem nás jsou svahy porostlé nažloutlou trávou, jejíž jednolitost narušují občasné stromy se zelenou korunou listí. Za námi je vidět černozelený pás lesa, přes který se přelévají bílé cáry mlhy.

                První zvíře, které potkáme, jsou pasoucí se zebry. O kus dál přes cestu přechází skupina pakoňů. A v poměrně malé proláklině se tísní několik hrochů. Hroši pravděpodobně migrovali do kráteru před stovkami let od jezera Manyara. Cestovali po srázu Velké příkopové propadliny, přes místo, které je nyní vesnicí Karatu k okraji kráteru, a dál na jeho dno, kde se usadili.

                Jen o pár stovek metrů dál odpočívá lví smečka po nočním lovu. Ke zbytku uloveného pakoně se stahují první mrchožrouti. Supi poposedávají na nízké trávě a trpělivě čekají. Zato hyeny se ležících lvů nebojí a drze si odnášejí kusy mršiny. Šakalové se přibližují opatrně a když je hyena zahlédne, zastaví se a tváří se, jako by tu vůbec nebyli. Když se některý ze lvů pohne, rozutečou se i hyeny. Kráter je pro lvy jako neustále prostřený stůl. Naprostá většina býložravců zůstává v kráteru celoročně a nepřipojuje se ke každoroční migraci, probíhající v Serengeti. Potravy je celoročně dostatek, a tak tu je největší koncentrace lvů na světě.

                V okolí bažin Mandusi je tráva sytě zelená. Ráj vodních ptáků, kteří se brodí mělkou vodou a v honbě za potravou se proplétají mezi vysokými stébly travin a rákosu. Na pevném zeleném břehu se pasou impaly společně se zebrami. Vodou se k nim nenápadně blíží tři hyeny. Působí jako psíci, kteří jsou překvapeni tím, že voda je mokrá. Ale zdání klame, jsou to skvělí lovci a brzy zaútočí z nečekaného směru. Ve vzduchu jsou hejna malých ptáků, která hodují na travních semínkách nebo na hmyzu ve zvířecích výkalech.

V malé tůňce je namačkáno víc než dvacet hrochů. Občas dochází k výbuchům hněvu a přetlačování, zejména když nějaký hroch rozmetává ocáskem své výkaly přímo pod čumákem jinému. To pak voda zavíří v krátké šarvátce a dlouhé ostré zuby viníka umravní. Podobná situace nastává za pár minut o kus dál u jiné dvojce, ke které se připojí několik dalších hrochů a celá skupinka se v neustálé nervozitě za nespokojeného mručení přetlačuje.

Z trávy vyběhne serval. Jsou to jen vteřiny, kdy je vidět, než v běhu zmizí za horizontem terénní vlny. Sotva ho dostanu do hledáčku, stisknu spoušť v dlouhé dávce a doufám ve štěstí, že nějaká fotografie bude dobrá. A mezi tím se po zádech hrochů procházejí čejky a chřástalové, snažící se z kůží vydolovat přisátý hmyz. Nervozita hrochů jim moc nepomáhá, musí být neustále ve střehu, aby je nespláchla nějaká vlna nebo aby je nerozmačkala obří těla.

                Suchý porost nahnědlé barvy ukrývá buvoly. Nad rostlinstvem jim vykukují jen hlavy, sledující naše auto podezíravým pohledem. Nesledují jenom nás, ale i lvy v blízkosti. Nevím, jestli to je nová lovecká taktika, nebo touha po odpočinku, ale dvě lvice si ustlaly ve stínu našeho džípu. Nevyruší je ani nastartování motoru. Ale buvoli už o nich vědí a jsou ve střehu.

Pakoně jdou v malých skupinkách po nažloutlé pláni a kopýtky víří jemný prach. Působí děsně upracovaně a neustále někam jdou. Málokdy jen tak stojí a nepohybují se. Možná mají v genech neustálou potřebu migrovat za potravou jako jejich příbuzní v Serengeti a i když je v kráteru potravy dostatek celoročně, tak jsou na pochodu i zde.

                Ptáci jsou všude kolem. Od nejmenších opeřenců ukrytých v křovinách, přes největší létající ptáky, až po velké běžce. Na obloze plachtí supi, pečlivě monitorující povrch pod sebou, na stromech posedávají dravci, čekající na svou příležitost. Růžoví plameňáci projasňují vody jezera Magadi, stejně tak volavky bílé jsou jako velké květy na zelené trávě.

                Jezero Magadi. Další pohled, který vyrazí dech. Krajina tu je uspořádána v pruzích. Žlutá tráva, šedý písek, zelenomodrá voda, růžoví plameňáci, zelené svahy kaldery, zelenočerný les, bílá oblaka a modrá obloha. A na břehu skupinka hrochů, krásně vyrovnaných jeden vedle druhého. Alkalické jezero je nejnižším bodem kráteru. Voda je silně zásaditá, ale poskytuje dobré podmínky pro růst specifických řas. Ty jsou skvělou potravou pro hejna plameňáků malých, která se pohybují mezi jezery Magadi, Natron, Eyasi a Ndutu.

                Akáciový les je místo, kde jsou jistojistě sloni. Samo místo vypadá jako z jiného světa. Žlutá kůra stromů je v kontrastu se sytě zelenými listy. Mezi stromy rostou poměrně husté křoviny, a tak sloni nejsou viditelní na velkou vzdálenost. Prozradí je až lámání větví a trhání listí, nebo za příhodného větru jejich typický pach. Sloni žijící uvnitř kráteru jsou starší býci, kteří se v oblasti zdržují na celoroční pastvě. Sloní krávy a telata dávají přednost zalesněné vysočině kolem okraje kráteru.

                Kráter je úžasný mix různorodých biotopů na malém prostoru. Koncentrace zvěře je neuvěřitelná. Toto místo je právem zváno Archa Noemova.

Úžasné na kráteru Ngorongoro je to, že to není jen místo interakce s divokými zvířaty, ale také s lidmi a domácími zvířaty. Po generace vodí Masajové svá stáda dobytka na dno kráteru, aby se tam pásla na trávě bohaté na minerály. Každé ráno je na vysočině možné slyšet řinčení kravských zvonců, kdy masajští válečníci odvádějí svůj nejcennější majetek dolů po strmých stezkách. Odhaduje se, že v chráněné oblasti Ngorongoro žije více než padesát tisíc Masajů. 

Důkazy o využívání kráteru Masaji sahají více než sto let do minulosti. V současné době je kráter posvátným místem pro národy Masai a Datoga, kam – stejně jako jejich předkové před nimi – sestupují, aby se modlily za své děti a dobytek.

V roce 1979 Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) přidala chráněnou oblast Ngorongoro na svůj seznam světového dědictví . Kráter je často označován jako „osmý div přírodního světa“.