Geologický zlom dlouhý celých 6 000 km se táhne od Sýrie a Libanonu, přes Mrtvé moře v Izraeli a Rudé moře pokračuje dál do Afriky, kde končí u ústí řeky Zambezi v Mosambiku. Tento geografický úkaz ve skutečnosti zahrnuje několik oddělených jevů, přesto se stále používá souhrnné označení Velká příkopová propadlina, které použil britský badatel John Walter Gregory koncem 19. století. Část procházející východní Afrikou se nazývá Východoafrický rift.

    Příčinou vzniku riftu je postupné dělení africké desky na dvě části, které probíhá dvacet, možná už třicet milionů let a v budoucnu se zde Afrika rozdělí. Vznikající tektonické desky se jmenují Núbijská a Somálská. Celá oblast je seismicky a vulkanicky aktivní. Lidé žijící v oblasti propadliny tedy často zažívají zemětřesení, ale jedinou aktivní sopkou je dnes jen Ol Doinyo Lengai (Hora bohů) se svými výrony uhličitanu vápenatého, který je příčinou zásadité vody v okolí. Stojí tu ale i řada vyhaslých sopek v čele s Kilimandžárem a Mount Meru. Dalším důsledkem vzniku riftu (příkopové propadliny) jsou velká africká jezera jako Viktoriino jezero (Ukerewe), Tanganika, Malawi a další. Jsou mnohdy velmi hluboká a jejich dno bývá hluboko pod úrovní moře.

                 Obrovský tektonický zlom má nejdramatičtější podobu právě v Tanzanii, údolí tu je až 70 km široké a okolní svahy nad údolím jsou místy vysoké téměř tisíc metrů. Navíc se v Tanzanii propadlina dělí na dvě větve – západní je tvořená jezerem Tanganika, ve východní Velké příkopové propadlině najdeme mnohem menší vodní plochy: sodné jezero Natron a jezera Manyara a Eyasi. Rychle erodující horniny v této oblasti zaplnily údolí sedimenty, které byly příhodné pro zachování fosílií včetně kostí předchůdců člověka. Proto je propadlina i místem objevů mnoha fascinujících antropologických nálezů.

* * * * *

               Hned brzy ráno se natřásáme na prašných cestách v Národním parku Lake Manyara. Jméno tohoto parku je zřejmě zkomolenina masajského slova „emanyara“, což znamená zašpičatělá hradba z křovin kolem boma (vesnice). Možná tak Masajům připadaly ty vysoké ostré útesy chránící jezero. A možná je všechno jinak a jméno pochází od lidu Mbugwe, žijícího v oblasti jezera Manyara, kteří mohli jezero pojmenovat podle mbugwského slova „manero“, což znamená příkop nebo místo, kde zvířata pijí.  Samotný park je poměrně malý, rozloha dosahuje 330 km čtverečních. Je sevřený mezi severozápadním břehem alkalického jezera Manyara a až šest set metrů vysokými srázy Velké příkopové propadliny, v nadmořské výšce 900 – 1800 m.n.m.

                Samotné jezero je za období dešťů 40 kilometrů dlouhé, 15 kilometrů široké, s maximální hloubkou 1,2 metru. Barva vody je ovlivněna množstvím rozpuštěných solí. Za horkých období se plocha jezera zmenšuje a obnažují se rozsáhlé přílivové plochy. Tyto plochy zasahují do pastvin a přitahují stáda býložravců, hledající sůl a minerály.

                Kdo četl knihu Ernesta Hemingwaye „Zelené pahorky africké“, tak toto je to jezero, které ve své knize popisuje jako nejkrásnější v Africe. A v parku v sedmdesátých letech dvacátého století působil Dr. Iain Douglas-Hamilton, který se zasloužil o zvýšenou ochranu sloní populace v Tanzánii i Keni. Do výzkumu zavedl nové metody identifikace slonů a sledování jejich migrace pomocí srovnávacích fotografií, rádiového monitorování i letecké sčítání stád. Jeho kniha „Obklíčeni slony“ popisuje jeho život a výzkum v blízkosti jezera a stala se volným námětem pro stejnojmenný film.

                Ale zpět do landroveru, který je domovem i fotografickou základnou několika posledních dní. Klesáme po kamenité cestě vedoucí skrz stálezelený les mezi vysokými pralesními velikány. Tamarindy, kigelie, mahagonovníky krotony i fíkovníky svými korunami zakrývají oblohu. Mezi stromy je příjemný chládek a četné potůčky prosycují vzduch vlhkostí. Les se podobá deštnému lesu, ale park je v suché oblasti. Les je napájen množstvím podzemních pramenů, prosakujících porézní vulkanickou půdou. Voda zde vyvěrající má původ na vysočině Ngorongoro, kde se vsakuje do půdy při pravidelných srážkách.

                V tomto lese lze potkat populaci stromových lvů, jednu ze dvou na světě. Lvi se tu pohybují a odpočívají většinu času ve větvích stromů. Podle jedné verze snad proto, aby je neobtěžovaly mouchy Tse Tse, podle jiné verze jim nedělá dobře na jemné kůži tlapek voda nasycená množstvím minerálů a podle další svým šplháním do korun stromů unikají dusnému vedru při zemi a osvěžují se vánkem vanoucím ve větvích. Osobně si myslím, že odpočívat osmnáct hodin denně na mokré zemi by mne také naučilo šplhat po stromech.

                Cítím slony! Slabý vítr přináší nezaměnitelný pach slonů. Musí být někde blízko, ale přes zelenou hradbu listí nic nevidím. Motor umlkl a slyším jen zurčení vody v malém potůčku, slabý zpěv ptáků a šum listí. Sloni dokáží být pěkně potichu i při krmení. Tak snad později se mi nějaké stádo připlete před objektiv. Vždyť tento park je vyhlášen svými velkými sloními stády.

                Vysoké stromy ustupují, krajina je víc křovinatá a travnatá. Z řídkých křovin vystupují mrtvé kmeny stromů, které před několika lety zalila vzedmutá hladina jezera po dlouhých deštích a následných záplavách. Voda s pH blížícím se hodnotě 9,5 a vysokým obsahem rozpuštěných solí bezpečně zahubila pobřežní vegetaci.

                Bažinatý břeh jezera. Mručení hrochů se ozývá zleva i zprava, ale přímo před objektivem se mi pohybuje hejno růžových plameňáků. Zobáky filtrují vodu a na dlouhých štíhlých nohách se pohybují v mělké vodě jako baletky. Po blátě se občas mihne bílé peří volavky shánějící potravu. O kus dál leží v měkké půdě stádo buvolů a se zájmem pozoruje vetřelce narušující jejich klid.

                Slunce se prodralo ranními oblaky a svými zlatými paprsky barví nádhernou krajinu. Ale je to jen prchavý moment, protože mraky opět houstnou a barvy blednou. Přesto nad pahorky protějšího břehu prosvítá v mracích zlatá záře a sluneční paprsky se dotýkají hladiny.

                Cestu nám zatarasila tlupa paviánů. Rozvalují se na vyježděné cestě i na travnatých místech kolem a provádějí ranní hygienu. Navzájem si probírají srst a odstraňují přisáté parazity. V křovinách a ve větvích blízkých stromů dochází k šarvátkám pubertálních mláďat bojujících o své postavení v tlupě. Pokud skupina dorostenců se svým pošťuchováním přiblíží příliš blízko, dospělí je rázně umravní a mládež s hlasitým křikem mizí ve větvích.

                Sloni. Jsou nejen cítit, ale tentokrát i vidět. Pomalu se pohybují v hustých křovinách zády k autu, až je hradba zeleného listí potichu pohltí. Zato z druhé strany nás pozoruje lesoň pestrý, stojící naprosto nehnutě. Je to jeho obranná strategie, nespoléhá na rychlost, ale na nenápadnost a nehybný postoj.

  Přejíždíme bezejmenné říčky, spíše větší potoky. Některé jsou překlenuty jednoduchým mostem, jiné brodíme tam, kde v toku nejsou velké kameny.

Krátká zastávka na travnaté planině. Blízké křoviny jsou plné různobarevných opeřenců. Leskoptve, motýlci, vlhy, všichni se drží v bezpečí trnitých křovin, protože proti šedivé obloze se rýsují siluety dravých ptáků pátrajících po kořisti. Nebezpečí si je vědom i párek dikdiků, schovaný ve vysoké trávě a opatrně se pasoucí. Tyhle malé antilopy jsou přesně to správné sousto pro orly a jiné velké dravé ptáky poposedávající na vršcích stromů. Jakmile se jeden z dravců pustí za kořistí, do ptactva a antilop jako když střelí.

                Přichází malé stádo zeber. Mám štěstí, že se zaujaty pastvou přiblíží poměrně blízko. Mohu tak fotit malé neposedné klubáky, vytrvale šplhající po jejich tělech a hledající v srsti klíšťata a jiné parazity. Někteří opeřenci se při hledání potravy odvážně pouštějí i do míst, kam by nahlédl snad jen veterinář.

                Strmé útesy jsou téměř na dosah. Prudce se zvedají z rovinaté krajiny. Jsou porostlé hustou vegetací, která téměř zakrývá barvu skal. Ze syté zeleně vystupují šedivé kmeny baobabů, teď v zimních měsících bez listí. Skála je světle šedá, nebo zbarvená do oranžova. Výška útesů je závratná.  Vlastně se nedívám na útesy vyrůstající z roviny, ale dívám se ze dna hluboké pukliny na srázy propasti.

                Tak jsem tu. Stojím na místě, kde se trhá Země. Stojím tam, kde v budoucnu bude nový oceán, oddělující Afriku a nový kontinent. Ale teď tu mám na jedné straně vysoké útesy Východoafrického riftu a na druhé straně bezodtoké alkalické jezero. Stojím u pramenů Maji Moto Kubwa, kde prýští mírně radioaktivní voda o teplotě šedesát stupňů Celsia, stékající do jezera. Stojím na úzké písčité pláži, která bude jednou oceánským dnem.

                Došlo i na slony. Z husté, neprostupné džungle se vynořilo sloní stádo a pomalu obklopilo landrover. Pohybují se rozvážnou chůzí, choboty trhají listí a malé větve. Našlapují tiše, slyšet je jen praskání lámaných větviček a občasné zafrkání. Jak potichu se objevili, tak se i rozplynuli v zeleném šeru pralesa.

                Rychle se stmívá a kolem několika málo lamp tančí hmyz přilákaný jejich světlem. Noční safari je skvělá příležitost pro pozorování živočichů, kteří jsou za dne většinou neviditelní. Za mou sedačku se nasouká ranger s kalašnikovem, co vypadá spíš jako bandita, než strážce parku, a na sedátko před motor se usadí dívčina s pátracím světlometem. Foťák mám nastavený a po zkušenostech z Jižní Afriky se těším na množství fotografických příležitostí.

                Reflektor poskakuje po stromech a křovinách tak rychle, že se stěží stačím orientovat. Tam ve větvích je prý zoborožec. No dobře, něco tam vypadá jako zoborožec. Tam jsou komby, ano tak ty taky nevidím, jen zaostřím do větví ozářených reflektorem a tisknu spoušť kamery pro pozdější identifikaci.

                Ve tmě se zalesknou oči několika mangust hledajících potravu na břehu jezera. Kolem rozsvíceného reflektoru krouží stovky můr a v kuželu světla vytvářejí nová souhvězdí. Ze tmy se vynoří zavalitá těla tří hrochů na noční pastvě.  Vyplašili stádo antilop, které utíká mimo dosah reflektoru.

                Velmi starý buvol, vypuzený ze stáda, spásá trávu na malé mýtině. Až zeslábne, stane se obětí lvů, nebo levhartů.

                Na listí odpočívá chameleon, ocas stočený do spirály. Netuším, jakou má právě teď barvu, ve světle pátracího reflektoru je všechno žluté.

                Na stromě se mihla ženetka. Přeskočila z větve na větev a už se spouští po kmeni k zemi. Opatrně se rozhlédne a zmizí ve spleti přízemních křovin.

                Před autem přeběhne dikdik, jen se mihne ve světle reflektoru. Druhého z páru ani nezahlédnu. Fosforeskující ručičky na hodinkách ukazují, že se blíží k jedenáctá večerní. Škoda, vymezený čas utekl velmi rychle.

                Řidič zastavuje v mělké říčce, vypíná motor a všechna světla. Ať si užiju noční zvuky džungle. Zapínám záznamník a zavírám oči. Voda bublá po kamenech, lehce šumí na malých vodopádech. Hmyzí koncert prostupuje temnou nocí, jako by tisíce cvrčků sedělo hned vedle a snažilo se přehlušit ostatní zvuky. Lehký vánek si pohrává se šustícím listím. Noc je temná, plná zvuků a vůní tlejícího listí a vlhkosti.

                Noční zvuky přírody přeruší hluk motoru. Řidič frajersky popojede několik málo metrů, než rozsvítí světla. Dva žluté kužely světel proříznou tmu. A v tom jednom kuželu stojí překvapený levhart, mhouřící oči oslněné prudkým světlem. To překvapení je vzájemné. Prohlíží si nás ze vzdálenosti tří metrů. V jeho očích vidím směs strachu, údivu, ale i odhodlání zaútočit. Je to pohled šelmy, která zabíjí nejen pro potravu. Světla zhasla, motor utichl, tmu prosvětluje jen zastíněný pátrací reflektor. Někde za mnou klapl závěr automatické pušky.

Stojíme na úzké cestě ve stálezeleném lese. Nalevo stoupá prudký sráz, napravo sráz padá do hluboké rokle. Levhart se pomalu prodírá křovím hned vedle auta. Opatrně našlapuje, aniž by z nás spustil oči. Každý krok zvažuje, jako by se ještě nerozhodl, jestli jen projde kolem, nebo zaútočí. Teprve když míjí zadní kolo, lehce zrychlí a tma ho pohltí.

                To bylo jen pár střípků od jezera Manyara. Neumím popsat všechny vjemy, které útočí na smysly člověka. A myslím, že ani fotografie nedokáží zachytit realitu obklopující cestovatele ať už mezi lesními velikány, nebo při pohledu do očí levharta. Jo a ty komby jsem na fotkách nenašel, ačkoliv jsem pečlivě fotil každou skvrnku v koruně stromů ozářenou reflektorem.