Big Five, Velká pětka, tak je označováno pět úžasných afrických zvířat, dříve lovených právě pro obtížnost lovu a svou nebezpečnost. Dnes jsou tato zvířata na výsluní zájmu návštěvníků národních parků, možná i na úkor jiných zajímavých obyvatel rozsáhlých savan, či buše. A tady jsou - Levhart skvrnitý (Panthera pardus), Lev africký (Panthera leo), Slon africký (Loxodonta africana), Nosorožec bílý i černý (Ceratotherium simum, Diceros bicornis) a Buvol africký (Syncerus caffer).

                Další chladné ráno, kdy se dech sráží v miliony drobných kapiček. Příroda kolem je bezbarvá, jen odstíny šedi vykreslují okolní krajinu. Slunce vyjde za několik minut, a že to nastane, prozrazuje slabý proužek světla nad východním obzorem. Až se slunce objeví, šedá barva noci zmizí a vše bude zalito červenooranžovým světlem. To krásné teplé vše pozlacující světlo vydrží jen několik minut, než slunce na své cestě vystoupá výš a svět kolem se vrátí k barvám dne.

                Ale slunce je stále pod obzorem, chladný vzduch štípe do tváří a ruce zebou při dotyku s kovem auta. Motor tiše přede, pneumatiky zanechávají klikatou stopu v píscích Sabi Sand a my se pomalu pohybujeme ranním bušem. Vše je ještě zpomalené, malý dikdik uskakuje na poslední chvíli, stejně tak i stádečko impal velmi pomalu uhýbá před vozem. Mimochodem impalám tu říkají „Lví Mc Donald“, pro obloučky na zadku, připomínající známé logo řetězce rychlého občerstvení.

                Ve vysílačce to zapraská a pak se šeptem ozve krátká věta: Jarede, jestli chcete vidět lvy, tak sebou koukej hodit tam a tam!“ Jared se jen otočí dozadu a řekne „asi to bude trochu skákat“. Motor nabere obrátky a landrover se žene na udané místo.

                Lev je nazýván králem zvířat, i když s králem má asi společné jen to nicnedělání. Je to kočka, sice pořádně velká kočka, ale stále kočka a tak se i jako kočka chová. Prospí dvacet hodin denně, takže objevit v přírodě lva je docela štěstí a ještě větší štěstí je objevit lva fotogenického, nebo lva při nějaké akci. Naopak poměrně často se lvi dají najít spící ve vysoké trávě, kde jejich přítomnost prozrazuje jen nad stébly trávy vyčnívající packa. To si pak fotograf s ubíhajícím časem docela zoufá, protože po několikahodinovém čekání má na kartě desítky záběrů jen té jedné jediné packy, zatímco zbytek lva je spokojeně rozvalen v trávě a nějaký fotograf je mu úplně fuk.

Lev je největší africkou kočkovitou šelmou. Charakteristická je pro něj krátká plavá až tmavohnědá srst, u samců doplněná mohutnou hřívou. Hříva se u samců objevuje mezi pátým a šestým rokem života a zprvu je světlá s přibývajícím věkem tmavne. Délka chlupů hřívy může dosáhnout více než 20 cm a barva i hustota hřívy je u každého lvího samce jiná. Nejlépe vyvinutá hříva pokrývá od temene hlavy celý krk až po předloktí předních končetin. Má i praktický význam: zastrašuje soky, při soubojích tlumí rány směřující na hlavu a krk a dává samicím informaci o genové kvalitě nositele. Barva srsti se uplatňuje i při lovu, kdy lev dokonale splývá s prostředím.

Velikost lvů je odlišná podle pohlaví. Samci dosahují délky 2,5 až 3,3 metru, samice 2,3 až 2,7 metrů od čenichu k ocasu. Ocas samotný má délku okolo jednoho metru a je zakončen černým střapcem, kterým lev odhání obtěžující hmyz a hraje i důležitou roli při komunikaci jedinců ve smečce.

Kořistí jim jsou většinou velká zvířata, jako jsou zebry, pakoně a velké druhy antilop. Často si troufnou i na buvoly, hrochy, nosorožce, žirafy, nebo i mladé slony, ale nepohrdnou ani mršinou. Když se naskytne příležitost, neváhají ji využít a často uloupí kořist slabším predátorům.

Viditelně loví ve smečkách jen lvice, ale pravdou je, že i samci loví docela aktivně. Mají ovšem rozdílnou strategii než lvice. Lvi loví sami, nemají potřebu spolupracovat, protože pokud už jdou na lov, loví za soumraku, nebo ve tmě. Obvykle se potichu připlíží ke kořisti proti větru a ze vzdálenosti 1,5-2 metru na kořist skočí. Tu usmrcují lvi i lvice stejným způsobem - zastavením přívodu krve do mozku stisknutím, nebo prokousnutím průdušnice. Jen nejmenší kořist usmrtí sražením vazu packou.

Samice jsou lehčí, menší, hbitější a daleko rychlejší než samci, proto se na lovu podílejí největší měrou. Samec naopak využívá svou sílu a velikost pro ochranu teritoria a střežení ulovené kořisti, díky čemuž mají samci nárok na ulovenou potravu. Samci se ve smečce většinou na lovu nepodílejí, ale pokud se smečka snaží ulovit větší zvířata, jako jsou buvoli, zapojí se.

Lvi, na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem, jsou společenská zvířata. Žijí ve smečkách, které mají 5-30 členů, vzácně i více. Velikost smečky závisí na dostatku potravy, velikosti teritoria, nebo schopnosti samců ubránit smečku před ostatními samci. Ve smečce mohou být jeden až čtyři dospělí samci, kteří ji ovládají. Většinou se jedná o bratry nebo o samce, kteří se potkali v období dospívání a vytvořili tzv. koalici. V této koalici obvykle zůstávají do konce svého života. Zbytek smečky tvoří samice a mláďata různého věku. Samice loví a starají se o mláďata, samci mají za úkol bránit ostatním samcům ve vstupu na jejich území a k tomu potřebuje být samec v plné síle vždy připraven hájit svoje území a rodinu. To také částečně vysvětluje jejich lenost. Své území si samci označují pachovými značkami a také svým řevem, který je slyšitelný na několik kilometrů.

To jak se lví řev line nocí jsem se sám přesvědčil v N.P. Etosha, na severu Namibie.  Po celodenním trmácení prašnými cestami Etoshi, uleháme v kempu Okaukuejo do našeho stanu, abychom urvali alespoň pár hodin spánku před ranním pozorováním u blízkého napajedla.

Z krátkého spánku mě vytrhne zařvání, jako by lev stál na druhé straně plátna. Na chvilku propadám panice, že se lvi dostali přes elektrický plot obklopující tábor a teď postupně požírají, koho potkají. Před stanem skoro narazím do Thora, který se směje a jen tak mimochodem prohodí, že tenhle lev je tak tři kilometry daleko a jestli si nedám kafe, když už jsem vstal.

To bylo mé první setkání se lvy ve volné přírodě. Další na sebe nenechalo dlouho čekat a už druhý den potkávám lvice s několika koťaty. Bohužel, velká vzdálenost ve spojení s krátkým objektivem neumožnila pořídit zrovna kvalitní fotografie. Ale i tak bylo úžasné pozorovat hrající si mláďata a dohlížející starostlivé lvice.

Blíže jsem se ke lvům dostal při druhé africké cestě, kdy se mi podařilo fotografovat lvici ležící v trávě. Měl jsem to štěstí, že se na pár vteřin zvedla, aby se podívala co se to děje kolem. Samce s krásnou hřívou, ležícího na druhé straně cesty jsem propásl, protože on tak zvědavý nebyl a jen zvedl hlavu, hodil po nás okem a zase si lehl zpět do trávy.

Ale zpátky do Sabi Sand. Jared vůz nešetří a žene se nejvyšší možnou rychlostí na udané místo. Přes hrboly a písečné duny skáčeme dlouhými skoky. Přidržovat více než desetikilovou fotografickou sestavu a nevypadnout přitom z auta je docela výkon. Landrover zpomaluje a na blízkou mítinku vjíždíme krokem tak, aby vůz zůstal alespoň trochu krytý křovinami.

A tam na protějším okraji stojí dva samci, odhadem tak pětiletí, ostražitě hledící do buše. Nijak si nevšímají nás, ani druhého vozu s Bernet, ale dívají se směrem přes nás. Po chvilce se svou typickou pomalou chůzí co „noha nohu mine“ vydají naším směrem a aniž by dali najevo, že berou na vědomí naší přítomnost, projdou docela blízko auta dál do buše.

Stejným směrem jako lvi směřovalo i hejno klubáků. Tito pěvci se živí parazity přisátými na kůži velké zvěře. Pro svou péči při odstraňování klíšťat a jiné havěti jsou tolerováni všemi zvířaty, na kterých se živí, jen sloni je vehementně odhánějí. Asi vědí, že ta péče klubáků není zase až tak nezištná, protože tihle ptáčci vedle odstraňování parazitů také úmyslně způsobují svými zobáky krvácející ranky a pak si pochutnávají na vytékající krvi.

Od časného rána sedí klubáci na větvích nejvyšších stromů a sledují okolí. Jakmile zahlédnou větší koncentraci zvěře, celé hejno se přesune k hostině. Přelet hejna je znamením pro predátory, kterým směrem se mají vydat.

Tihle lvi lovili před dvěma dny a znovu lovit budou nejdříve za den, spíše za dva dny, ale už teď sledují odlétající klubáky, aby se stále drželi blízko potencionální kořisti, která je prozrazena vzlétajícím a opět klesajícím štěbetajícím hejnem.

Držíme se pár metrů za pomalu našlapující dvojicí. Hluk motoru a skřípání písku stlačovaného pneumatikami lvy nijak neruší. Občas se zastaví a nozdry nasávají pachy nesené větrem. Ztrácíme je z dohledu jen tehdy, když se protáhnou pod keři, které musíme objíždět. To pak na ně čekáme, až se vynoří z hustých křovin a připojí se. Auta jim nevadí, považují je za jakési „neutrální zvíře“, které není nebezpečné, nekonkuruje a dá se použít jako pohyblivý kryt.

Na zemi se objevuje stále víc a víc čerstvého trusu, písek je ušlapán stovkami kopyt. Lvi opět stojí a pozorně zkoumají buš vpředu. Srst se jim ježí, nervózní záškuby jim pobíhají po těle. Napětí roste s každou vteřinou. Lehký vítr přináší slabé zvuky frkání a tlumený dusot. Vpředu se zvedá lehký oblak prachu. Nepohybuje se naším směrem, spíše se přibližuje z levé strany. Lvi nám dali zdvořile přednost a zmizeli v trávě. Jen občas zvednou hlavu, aby zkontrolovali dění kolem.

Stačilo popojet pár desítek metrů a náhle se z buše vynořují desítky a desítky buvolů kaferských. Ze všech stran se ozývá frkání a podupávání, kopyta víří prach a stádo několika set buvolů úplně obklopuje náš vůz. Jsou tak blízko, že cítíme jejich pach a stačilo by natáhnout ruku a mohl bych nějakého buvola zatahat za rohy. Nebo plácnout přes zadek zrovna toho býka, co se otírá o bok auta. Procházejí ve vlnách a nesměřují jedním směrem, ale celá ta mručící masa rohů a kopyt krouží kolem pomyslného středu a takto se sune vpřed.

Po půl hodině se prach rozptýlený ve vzduchu začíná usazovat a míjejí nás jen poslední jedinci. Vracíme se ke lvům a ti jsou stále tam, kde jsme se rozdělili. Nemají kam spěchat. Budoucí kořist je blízko, stačí ji zpovzdálí sledovat a není třeba riskovat bližší kontakt, než bude potřeba.

Jiné místo, jiný den. Od samého rána pátráme u levobřežních přítoků řeky Sabie po skupině lvů. Včera večer jeden ze strážců viděl, jak strhli kudu.  Jestli budeme mít štěstí, zastihneme smečku u hostiny.

Nepršelo několik měsíců a voda se ztrácí i v Sabie River. Její přítoky jsou jen jakési písčité pásy poseté velkými kameny, procházející bušem. Až přijdou deště, povalí se tudy obrovské množství vody a to vše se požene do sousedního Mozambiku.

Bernet je skloněna nad volantem a opatrně vede landrover po úzkých stezkách. Vyhlížíme jakýkoliv náznak, že v okolí je smečka lvů s ulovenou kořistí. První známkou je hejno supů, kroužící ani ne kilometr daleko. V buši se těžko udržuje směr a nám trvá přes hodinu, než se dostaneme k dalšímu vyschlému řečišti. Orientaci komplikovaly vysoké stromy, které tady u řeky poměrně hustě rostou a zakrývaly nám kroužící supy jako ukazatel správného směru.

Supy máme téměř nad hlavou. Hejno se zase trochu rozrostlo, zdá se, že hostina je už blízko a bude bohatá. Zastavíme na břehu řečiště, dalekohledy v ruce. Ze všech stran se ke kroužícímu hejnu připojují další a další jedinci. Jiní supi posedávají na větvích okolních stromů s hlavami natočenými k mršině. Stačí sledovat jejich pohled a lvy bychom měli najít. Řečiště je řídce porostlé keři, ale nemůžu je mezi nimi objevit. Nějak instinktivně předpokládám, že budou právě tam. Přitom je máme téměř pod nosem.

Smečka se rozložila ve stínu mezi keři, ale zároveň je schována v mírné prohlubni, která většinu zvířat dobře kryje. Těch několik lvic, co je vidět, je přežraných k prasknutí. Kdyby jim do nosu nelezla hejna otravných much, jistě by všechny spaly. Zbytky mršiny jsou zataženy do křoví, střeva a žaludek plný trávy se povaluje na písku. Že se jedná o statné kudu, to ze zbytků už není poznat.

Hodovali celou noc a následující den budou jenom spát, pokud je neotráví kvanta mrchožroutů čekajících na svůj díl z ulovené kořisti. Pak se smečka zvedne a přesune se na klidnější místo, aby dospala svých dvacet hodin. U zbytků kudu se pak strhne boj mezi supy, kojoty a dalšími strávníky, kteří už teď netrpělivě čekají na svou příležitost.