Ráno budíček ve tři hodiny a ženeme na autobus do Cabanaconde. Město je pusté, nepočítám-li bezdomovce, kteří se ztuhlí zimou právě vyhrabávají ze svých igelitů. Na stanici je tlačenice. Autobus měl jet ve tři čtvrtě na čtyři, nejede. Po čtvrthodině nějaký najíždí k ceduli a všichni ho berou útokem. Nám prodané lístky obsahují i sedadla 44 a 45, která v autobuse vůbec nejsou. Neskutečný mumraj ochabuje a po delším dohadování obsazujeme naše sedadla, tedy kromě těch neexistujících. Nakonec se všichni vešli. Ještě nezbytný klakson, zarachocení vymlácenýho motoru a vzhůru do divočiny. Řidič, snad aby nám vynahradil nepohodlí a to, že jsou čtyři hodiny ráno, pouští naplno místní lidovou hudbu. Po rozjetí se k rámusu vyluzovanému sedmi reproduktory čínské provenience přidává rachot volných oken a plechů. Cesta potrvá deset hodin, ale již po třiceti minutách toho mám plné zuby, které mi vibracemi cvakají o sebe.

Kolem šesté hodiny ráno přejíždíme nejvyšší bod této cesty, průsmyk ve výšce 4600 m. n. m.. Skla v oknech se pokrývají ledem a kabinou proudí mrazivý vzduch. Motor v řídkém vzduchu kašle a sotva táhne, bus se opírá o mastný černý dým z výfuku. Hřeben se láme a začínáme sjíždět do údolí. Právě vyšlo slunce a jeho paprsky ozařují mračna zvířeného prachu v kabině. Díky slunci teplota v kabině stoupá na normální hodnoty, ale se zvyšující teplotou houstne i děsný smrad.

Příčina smradu se brzy vysvětluje. Martin mi vrazil loket do žeber se slovy: „Ty vole, koukej!!! Von chčije z vokýnka…!“. Nejdřív nechápu co se děje, ale jeho vytřeštěný oči mne navigují správným směrem. A skutečně, chlápek pár sedadel před námi odsunul okno, stojí mezi sedačkami, jednou rukou se drží stropu a druhou se snaží mířit ven.

Autobus jede přece jenom dost dlouho, nestaví a tak si místní ulevují z okna, ti méně odvážní, či stydliví do "volného" rohu, nebo na schody. Na silnici plné děr, kde se autobus naklání, poskakuje a natřásá, zdaleka ne všechno skončí venku. Zvládají to i ženský, jen zadek jim kouká z okna. Tak a od teďka bacha! Jsme stále ve střehu, připraveni znemožnit otevření oken někomu před námi.

Vždy, když dojedeme nějaký kamión, nebo on předjede nás, cesta se na dlouho ztrácí v oblacích prachu. Naštěstí stav zdejší komunikace nedovoluje  jet rychleji než čtyřicítkou. Spíše mi připadá, že tu žádná cesta není a jedeme přímo kamenitou pouští.

Po osmi hodinách jsme doskákali do vesničky Chivay. Do autobusu se ihned hrnou prodavači s plackami plněnými masem, různým ovocem a čajem v konvicích, obalených hadry. Brání tak ve vystoupení těm, co s plnými močáky chtějí dodržet naučené evropské konvence. Po chvilce přetahování se nám daří přece jen vystoupit se suchými nohavicemi.

Technická přestávka, motor musí vychladnout. Sedím v prachu, opřený o bágl a házím slepici kousky placky. Kouká na ně ze všech stran, kroutí hlavou, zahrabe pařáty a když je placka řádně vyválená, začne do ní klovat. Slunce pálí tak, že motor vychladne snad až se setměním. Ospalá nálada zavládla v celé vesnici. I ten prach se víří tak nějak líně. „Aůů“, ta mrcha slepice mě klovla do ruky. Hodím jí zbytek a jdu někam vyžebrat čaj.

            Motor se klepavě rozdrnčel. Už jen tři hodiny. Otloukání stěn autobusu hlavou pokračuje. Cesta vede po hraně kaňonu, kde v hloubce přes jeden kilometr teče řeka Colca. Kolem se tyčí zasněžené vrcholky pětitisícovek, na jejichž úbočích se dají rozeznat malé vesničky. Krajina kolem je suchá, spalovaná sluncem. Zemědělství tu existuje pouze díky starému zavlažovacímu systému.

            Silnice vede skrz dva tunely, které ve skále zatáčí nejen horizontálně, ale i vertikálně.  Řidič se do tunelu vždy vřítí velkou rychlostí a s nepřerušovaným troubením. Několikrát se musíme vyhýbat kravám, které nehodlají uhnout z cesty. Naopak hejna psů vytrvale pronásledují náš autobus.

            Projíždíme kolem nejhlubšího místa kaňonu. Ve vzduchu jsou vidět kondoři, plachtící v proudech vzduchu. Ještě několik kilometrů natřásání a utrpení končí. Z autobusu vypadneme omlácení a špinaví na prašné náměstí. K busu hned naběhnou tři chlapíci a začnou utahovat povolené šrouby na kolech, na podvozku a něco kutit s motorem.

           Cabanaconde nás vítá svými prašnými ulicemi, kde pobíhají ovce, krávy, hejna hubených psů a procházejí mezci naložení těžkým nákladem. Zdejší obyvatelé chodí ustrojeni do pestrobarevných krojů ve stylu mestico, ženy s neodmyslitelným kloboučkem na hlavě. Zdejší kultura je směsí starých obřadů a křesťanství. Tato místa, ztracená v horách, byla čtyři století v izolaci a není tu těžké spatřit katolického kněze, jak svěcenou vodou žehná Matce Zemi, aby zajistil lepší úrodu. Izolace od okolního světa skončila poměrně nedávno. Autobus, obstarávající nepravidelné spojení s Arequipou třikrát týdně, sem jezdí teprve necelé tři roky.

Ubytováváme se u největšího zdejšího kapitalisty Paulina. Nosí tmavozelenou teplákovku s bílým lampasem a velký panamák. Patří mu síť zdejších hotelů, kterými se rád chlubí. Ve skutečnosti to jsou pospojované stavby ze sušených cihel adobe, s prašnou podlahou a některé i s dveřmi na jednom dvoře, s honosným názvem „Ranč slunce, údolí ohně“. Jo a je tu sprcha i splachovací WC. O ceně je třeba tvrdě smlouvat. Z deseti solů (1 USD = 2,2 solu) nakonec slevuje na pět díky naší pohrůžce, že raději budeme spát ve stanech mimo "město".

Sprcha a WC je ohrazený prostor s hliněnou podlahou. V pohodě se dá sedět na míse a nechat si skrápět hlavu ledovými proudy. Ale záchod, to je poněkud technický problém. Nádobka na vodu je nefunkční a voda je přes důmyslnou záklopku napojena přímo na rozvod, takže míra spláchnutí je bez omezení. Mísa je postavena přímo na hliněnou podlahu a nepřipojena na odpad, takže po spláchnutí se voda zatočí v míse a hbitě vyskočí ven. Na zdejší poměry to je nevídaný luxus. Běžně se potřeba chodí vykonávat na ulici, je to pohodlnější a člověk si nemusí nasazovat gumáky. A ještě si může popovídat.

            Jen co odložíme batohy a spláchneme prach z krku, vyrážíme na aklimatizační procházku. Z vesnice ve výšce přes 3200 m.n.m. šplháme nad nejhlubší místo kaňonu Colca. Jak procházíme vesnicí, na jednom poli vidíme houfující se vesničany. Zvědavost nedá,  jdeme blíž. Jen co nás spatřili, hned se k nám hrnou a táhnou nás k jejich skupině. Připletli jsme se tak k obřadu obětování Matce Zemi. Domorodci utvořili kruh společně s tažnými zvířaty a (bohužel) i s námi kolem skupinky žen s velkými hliněnými nádobami. Španělštinou, často proloženou kečuánskými výrazy, nám vysvětlují důležitost naší přítomnosti zde. Země tak prý dá mnohem větší úrodu, prameny nevyschnou a zvířata neonemocní.

            Libor nám koutkem úst sdělí, ať děláme všechno po něm. Odmítnout by bylo velmi neslušné a nevhodné a naší situaci možná i nebezpečné. Pořád mi ještě není zcela jasné, co se bude dít. Už je to tady. V těch velkých nádobách je chicha, nápoj vyrobený z kukuřice a zkvašený za pomocí slin při kousání, žvejkání. Sklenice koluje po kruhu podobně jako dýmka míru. Jsem druhý na řadě a sleduji, co s tím Libor provádí.

            Jedna z těch dobrých žen přistupuje ke mně se sklenicí této husté tekutiny. Vypadá to jako náš burčák, jen o něco hustší. Odlívám část (tak moc, jak jen to jde a než mě Libor zarazí kopnutím) Matce Zemi. Přesto zbývají ještě tři čtvrtiny obsahu pro mne. Jen co dostanu sklenici, vidím jak je špinavá a ulepená. Cítím drsnost nánosu na skle. Stisknutými zuby vytvořím provizorní síto a obsah se snažím vypít co nejrychleji. Žaludek a vůbec celé tělo se tomuto kroku podvědomě brání. Chutná to kysele a...... hnusně. Stále před sebou vidím stránku z jedné knihy, kde je výroba téhle věci popsána.

            Jen co dopiji do dna a potlačím nutkání vše vyzvrátit zpět, snažím se tvářit vesele a pochválit ten výborný nápoj. Indiánka, která mne celou dobu bedlivě sledovala je spokojená a odchází k další oběti. Ihned tu je ale další rána. Dostávám do ruky láhev místní kořalky, která bere dech. Jen co polknu, cítím oheň i v palcích u nohou a nemůžu popadnout dech. Utěšuji se tím, že to snad zničí případné bacily z minulého zážitku.

            Vzápětí tu je anýzové víno. S vínem to má však společný jen ten název. Chutná to stejně jako ta kořalka. Lucka, která se již vypořádala se svou dávkou chichy, ji o překot chválí. Trochu to přehnala a dostává tak další pořádnou porci. To už je na ní moc. V obličeji zelená, na čele kapky potu, dopíjí druhou sklenici jen silou vůle a rychle mizí.

            Indiánům se oslava zalíbila a začíná veselí. Láhev s kořalkou je dopita, objevuje se jiná a chicha už taky chutná líp. Aby se aklimatizační vycházka nezvrhla v pijatiku, je třeba skončit. „Si, dám si ještě jednu skleničku, tak na tvoje zdraví, Rodrigo“. „Ne, víno už ne, když tak za chvilku…“ Rozdávám nějaké drobnosti na památku, propisky, bonbony pro děti. Snad bylo naše utrpení k něčemu dobré a úroda bude stát za to.

 Pokračujeme dále ke kaňonu. Zkoušíme běhat, abychom se zbavili alkoholu a prychleji přivykli na tuhle výšku. Nad pohořím, na naší straně řeky, se zvedá oblak bílého popela. Původně vypadá jako mrak, ale neustále roste. To se nám ohlásil vulkán Sabancaya, cíl našeho výstupu v následujících dnech. Konečně jsme na místě, všichni udýchaní a s červenými fleky na obličeji. Výstup o tři sta výškových metrů nás dost unavil a ta kořalka je taky znát. Pod hranou srázu, o 1200 metrů níže se třpytí řeka Colca. Jsem u nejhlubšího kaňonu světa. Hloubka pode mnou je tak velká a protější svah tak vzdálený, že ani nepociťuji závrať.

Na protějším svahu je vidět několik vesniček, kam se lze dostat pouze pěšky. Jsou v úzkých soutěskách pod skalními štíty pokrytými ledem a sněhem. Obklopeny malými políčky, která zajišťují obživu. Stezky jsou dobře patrné na strmých úbočích. Dají se sledovat až k průsmykům, nebo dokud nezmizí pod sněhem.

Po chvilce čekání majestátně přilétají kondoři. Většinou plachtí v hlubině dole. I na velkou vzdálenost působí velkolepým dojmem. Často splývají s krajinou, aby se po chvilce objevili jinde. Plachtí ve stoupavých proudech teplého vzduchu, který nyní stoupá z kaňonu. Je to úžasná podívaná, jak se točí při stoupání v hejnech. Zapadající slunce je osvětluje zlatými paprsky, které se odráží od sněhu na vrcholcích kolem.

            Jen co slunce zapadlo, zvedl se ostrý studený vítr a teplota zamířila dolů k nule. Oblékám si rychle kalhoty a teplou bundu. Lituji jen, že jsem si nevzal větrovku. Ale i tak jsem na tom líp než Martin, co šel jen v šortkách a tričku. Začíná se rychle stmívat a teplota k tomu úměrně klesá. Snažíme se jít přes políčka obehnaná kamennými zídkami, skrz které vede oslí stezka. Noc je však rychlejší než my a zastihuje nás ještě v bludišti zídek a kaktusových polí. Naším orientačním bodem v temnotě je zapálený oheň na okraji vesnice, kde pokračuje oslava. Zato nad našimi hlavami se rozkládá překrásná jižní obloha plná hvězd. Je vidět celý pruh hvězd, rameno naší galaxie, nádherný Jižní kříž a mnoho a mnoho jiných souhvězdí. Severní obloha je ve srovnání s jižní téměř tmavá. Je to úžasné divadlo, nádherně plastické, jako pohled do nejhlubšího vesmíru.

            Klopýtáme dál po kamenech k vesnici. Když již máme na dohled první stavení, celá vesnice se najednou rozsvěcí. To Paulino, který vlastní nejen „síť hotelů" ale i generátor, rozhodl že dnes večer bude elektrický proud dostupný.

            Paulino chytal celé odpoledne morčata, aby připravil zdejší specialitu, pečené morče Cuy chactau. A nezapomněl si svou námahu řádně připočíst k ceně. Vypadá to ošklivě a tak si raději dávám vyzkoušenou zeleninovou placku a hustou polévku. Z tváří ostatních poznávám, že jsem udělal dobře. Morčata jsou malá, nedopečená a chutnají přesně tak, jak vypadají.

            Můj spacák obsadil jeden zdejší pes. Není mu moc vhod, když si dělám nárok na svůj majetek. Nejdřív jen koulí očima a dělá se neviditelným. Nasleduje vrčení a cenění zubů. Se štěkáním nakonec ustupuje hrozbě klacku v ruce. Teprve teď si prohlížím pokoj. Tři prohnuté postele, hliněná prašná podlaha a hromada nepotřebných věcí. Chci zavřít dveře, žádné tu nejsou. Vyklepu ze spacáku psí blechy a skrz chybějící dveře koukám na plejádu hvězd.

            Ráno po zmatku se snídaní, kdy Paulino čachroval s cenami, začíná výstup k laguně Mucurca. Paulino nás varuje před divokými kravami: „Nejlepší, když se na nás nějaká rozeběhne, je si lehnout hned na zem a doufat že na nás nešlápne“. No nevím, jestli bych našel tu odvahu a lehnul si běžící a funící bestii do cesty.

            Paulino nám doporučí vykročit pravou nohou s tím, že nás očekává za čtyři dny, ve čtvrtek odpoledne, s teplým jídlem. Výstup začíná dobře. Jdeme totiž po cestě mírně z kopce až k úbočí hory. Když procházíme vesnicí, stále nás okukuje houf zvědavých dětí. Dospělí mávají a zvou na skleničku po návratu. Vždy je nějaký důvod k oslavě. Poslední úsek k hoře jdeme zkratkou přes malá políčka, rozdělená kamennými zídkami a trsy kaktusů. Jsem moc rád, že mám na nohou návleky, které je chrání před ostrými ostny.

Konečně stojíme pod kopcem. Tají se mi dech. Stěna je téměř kolmá, posázená obrovskými balvany, které z dálky vypadaly jako malé kamínky, ale když jsme u nich, jsou velké několik metrů. Z vesnice nevypadala hora tak vysoká a tak hrozivá. 

Šplháme po staré a velmi prašné stezce, vyšlapané karavanami mezků. Na úbočí jsme sotva patrní. Musíme dodržovat větší rozestupy, aby se prach zvířený chůzí alespoň trochu usadil a nedýchali jsme jej tak naplno. Na protější straně kaňonu se zvedají pětitisícové vrcholky pokryté sněhem. Viditelnost je úžasná i na tak velké vzdálenosti. Obloha je nádherně modrá, bez jediného mráčku. Tady dole jsou ještě překrásné kvetoucí kaktusy, vytvářející pestré barevné trsy.

S přibývající výškou již přestávám tak obdivovat překrásnou krajinu kolem a soustředím se na sebe. Plíce pálí a stále rychleji lapají po dechu. Hlava bolí nedostatkem kyslíku, nohy táhnu za sebou a srdce se chystá vyskočit z hrudního koše. V puse mám tak sucho, že se nerozpouští ani hroznový cukr, kterým chci dodat tělu ztracenou energii. Stoupáme stále po strmé stezce, v prachu a po volných kamenech. Jedinými živými tvory, dělající nám bohužel společnost, jsou mouchy velikosti dobře živeného čmeláka s velkými sosáky, které bolestivě štípou. Nedají se od svého úmyslu odradit plesknutím jako komáři, létají dále v kruzích kolem nás a čekají na chvilku nepozornosti.

Začíná se již projevovat velká nadmořská výška. Zastávky jsou stále častější. Vždy po několika minutách se musíme zastavit a pořádně se vydýchat. Teprve potom můžeme pokračovat dál. Indiáni ve vsi nám poradili žvýkat listy koky, prý pak nebudeme tolik vnímat řídký vzduch a půjde se nám líp. Jsou hořké, v puse mám sucho, list se mi nalepil na patro a zrovna po tom nelítám.

Pokračujeme stále výš a výš. Několik minut chůze, pak se vydýchat a alespoň na chvilku odlehčit ramenům ohnutím trupu nebo opřením se o příhodný kámen. Takhle pořád dokola. Slunce nemilosrdně pálí a vzduch je víc a víc řidší. Jsme pokryti do hlavy až k patě jemným zrzavým prachem, který se dostává s každým nádechem i do plic a nutí kašlat. A zase znovu zastavit a pořádně se vydýchat.

Konečně je blízko vrchol skalní stěny. Po několika planých nadějích se to zdá téměř neuvěřitelné. Ještě obejít pár obrovských balvanů a je tu závěrečné stoupání. To nejhorší je (snad) za námi. Krajina před námi stále stoupá, ale už ne tak prudce. Jsme ve výšce kolem čtyř tisíc jednoho sta metrů nad mořem. Je poledne a tak tu lehce poobědváme a počkáme ty co ještě zápasí na svahu. K jídlu je sušené ovoce, něco sýru a tabulka čokolády. Bohužel, v této výšce je problém se napít. Tři loky z láhve a už se dusím nedostatkem vzduchu. Slunce stále příjemně hřeje a teplota je přesně tak na tričko a kraťasy.

Marek těžce dopadl na zem vedle mne a Martina. Po chvíli se stejně zhroutil Bořek o kus dál Je na nich dobře poznat výšková nemoc. Těžce dýchají, chce se jim spát a je jim jedno, co bude dál. Nutíme je sníst hroznový cukr, sušené ovoce a pořádně se napít vody s rozpuštěnými minerály. Rozdělujeme si s Martinem jejich věci. Já si přibaluji bochník sýra, další potraviny a část vody, Martin bere zbytek vody a teplé oblečení. Naše batohy teď připomínají menší rozhlednu.

            Pokračujeme dál. Terén, který se již zdál mírný, nás překvapil. Ty malé zvlněné kopečky nejsou ve skutečnosti malé zvlněné kopečky, ale pořádně velké kopce s dlouhými stoupáky mezi obrovskými balvany. Veškeré vzdálenosti tu jsou zkreslené čistým vzduchem a pro nás nepředstavitelnou rozlehlostí. Svah, který vypadá, že ho lze vystoupat za pár minut, ve skutečnosti zabere dvě hodiny. Šlapeme stále stereotypně dál. Jdeme, dokud se nám dostává dechu, potom zastávka, vydýchání, a zase dokola. Krajina kolem, to jsou pouze velké balvany porostlé zeleným mechem plným pryskyřice, sporá tráva spálená od slunce a mrazu a zakrnělé keře. A dokola neskutečně krásné hory, jejichž vrcholky, pokryté sněhem, jsou jako prstenec kolem náhorní plošiny.

Zdá se, že ten kopec nemá konce. Přestávám už věřit, že vůbec někdy někam dojdeme, sundáme batohy a postavíme stany. Slunce se začíná sklánět k obzoru a alespoň tak nepálí. Šlapu ve dvojici s Martinem. Máme stejné tempo, a tak se nám jde celkem dobře (tedy dobře na místní podmínky). Na jednom "odpočinku", kdy již nemůžeme popadnout dech, se dozvídáme od Lucie nemilou zprávu. Bořek a Marek vzdali výstup a vracejí se zpátky do Cabanaconde. Tím pádem jsme tu dva se zásobami pro čtyři lidi na tři dny, s jejich teplým oblečením a vodou. Naštěstí vařič a benzin je u mne v batohu a Martin má kotlík a hlavně stan. Ale čaj, ešus a cukr v tuto chvíli sestupují do údolí.

Rádi bychom se zbavili přebytečných věcí. Jestli je tu někde schováme, pochybuji, že je v této krajině při zpáteční cestě najdeme. Pokračujeme tedy dál do kopce s narvanými batohy. Hecujeme se průpovídkami typu "pojď umřít jinam", nebo "nezkoumej tak podrobně ten kámen, o kterej jsi opřenej" a tak podobně. S posledními slunečními paprsky přicházíme k vyschlé laguně. Je to jediné místo v okolí, kde nejsou kameny a kde lze postavit stany. Jsme ve výšce přes 4400 m.n.m. Povrch se zdá být tvrdý a rovný. Ve skutečnosti je pouze rovný a pokrytý vrstvou jemného prachu.

Slunce zapadlo a rtuť teploměru začala svou rychlou pouť směrem k nule. Rychle se oblékáme a stavíme stany. Po chvilce mají všechny stejnou barvu, pokryty vrstvou jemného prachu. Při každém kroku, nebo při sebemenším zafoukání větru se prach zvíří a usazuje se nejraději na nás. Je všude. Ve spacáku, v lahvích a kanystrech na vodu, dostává se i do foťáků a kamer, je prostě všude.

K večeři vaříme hustou polévku s těstovinami a sýrem, k tomu placky a čokoládu. Vaření v této výšce je zdlouhavá záležitost. Navíc prach ucpává trysky vařiče a vsadil bych se, že se dostal i do lahve s benzínem. Konečně po čtyřiceti minutách je jídlo hotovo. Jenže to už je pořádná zima, a náš kuchařský výtvor velmi rychle vychládá. Skoro celý den jsme nejedli, a tak nám to ani moc nevadí.

Noc je prozářena množstvím hvězd, které svítí tak silně, že se v jejich světle dá dobře orientovat. Jenže už je taková zima, že raději zalézáme do spacáků. Po dvaceti minutách klidného ležení mám pořád tep 160 za minutu. Hlava dost bolí a řídký vzduch nedovoluje pořádně usnout.