V noci poletují sněhové vločky a stany jsou ráno pokryty vrstvičkou ledu. Kolem tábora leží sníh, který v ranním slunci rychle taje. Obloha je modrá, bez jediného mráčku. Noční bouře je pryč. Rušíme tábor a znovu šplháme vzhůru. Boty kloužou a smýkají se po kluzkých a vratkých kamenech. Sluneční paprsky nepříjemně bodají a pot se z nás jen řine. Musíme přelézat obrovské balvany, stojící v cestě, dávat pozor na trhliny a zrádné díry mezi kameny. Těsně pod vrcholkem napájejí vydatné prameny dvě malá horská jezírka, jejichž voda je nádherně smaragdově zelená. Vypadají ve žlutohnědé trávě jako dvě magické oči na tváři Země, lesknoucí se v plném slunci.

               Průsmyk je už na dosah. Konečně. Přelézáme ostrou hranu hřebenu a spouštíme se po hladkých kamenech. Jsme na druhé straně. Z výšky čtyř tisíc metrů se nám otevírá úžasný pohled na krajinu před námi, na ostré vrcholky a hluboká údolíčka, schovaná v bujné vegetaci. Pozvolna sestupujeme z nehostinné, ale krásné kamenné pustiny až k výběžkům horského pralesa. Nejprve se objevuje tráva, později se přidávají nesmělé kytičky s drobnými a nenápadnými kvítečky, schované v řídkých keřích.

               Ještě níž, jako by tam byla nějaká neviditelná hranice, vyrůstá nečekaně husté bambusové houští, pokroucené stromy a husté křoviny. A právě tady, na hranici dvou vegetačních pásem, je na ostré skále, chráněna skalním převisem, pevnost Sayaqmarka. Ještě stále mne udivuje, na jakých nepřístupných místech budovali Inkové své pevnosti. Napadá mne otázka, proti komu se bránili těmito stavbami z tisíců tun kamení, proti komu stavěli kolem mohutné hradby? Kdo je ohrožoval? Z koho, nebo z čeho měli strach, že budovali svá města vysoko v horách?

               Procházíme mlžným pralesem a obdivujeme se překrásným květům, které vyrůstají rovnou z kmenů podivných stromů. Kameny jsou pokryty fantastickou mozaikou z mnoha druhů mechů, barevně od sebe odlišných. Bílá přechází v zelenou a ta zase do červenohnědé, která se mění v modrozelenou. Stezku lemují bambusové houštiny, vytvářející svými větvemi zelenou klenbu nad našimi hlavami.

               Ze srázu nad námi se hadovitě spouštějí kořeny stromů, jako prsty čarodějnice. Po nich zase šplhají vzhůru dlouhé cáry mechů a lišejníků. Stále se pohybujeme na hraně srázu, a často se otevírá pohled do hlubokých údolí, ztracených v moři zeleně. Opar, který z nich vystupuje, se postupně mění v hustá mračna. Modrá obloha je tatam a obklopuje nás bílá, lepkavá a vlhká tma. Tisíce drobných kapiček na nás kondenzují a smáčejí nám oblečení. Je vidět sotva na pár metrů. Klopýtáme po skalnatých plošinách, otevřených větru. Zelená kvetoucí krása je pryč a kolem nás jsou jen všechny odstíny šedi.

               Přicházím na úzkou šíji mezi dvěma mohutnými kopci. Sundávám batoh a čekám, zda se nevyjasní. Snad po patnácti minutách se oblačná pokrývka zvedá jako opona v divadle. Pod mýma nohama je vidět Urubamba, sevřená mezi vysokými kopci. Odtud vypadá jen jako nepatrný potůček.

               Na druhé straně od řeky, ani ne tři metry za mnou, spadá skalní stěna do dalšího z nesčetných údolíček. Pokračuji dál a přicházím na holý skalnatý ostroh. Odtud klesají schody do úzkého údolíčka, aby vzápětí zase prudce stoupaly na vrcholek pahorku s pevností Puyupatanvarca. Začínám sestupovat dolů. Některé stupně jsou až metr vysoké. S batohem na zádech se často se musím spouštět na nižší schody s pomocí rukou. Dole brodím malý potok a už se zase škrábu nahoru. Po chvilce se objevují Martin a Marek. Je čas oběda, a přichází na řadu oblíbený tvrdnoucí sýr a již tvrdé kukuřičné placky.

               Před námi je, nevím kolik, výškových metrů sestupu po nepříjemných schodech. Z počátku je výška stupňů přijatelná, ale jen se od pevnosti vzdálíme, opět se jejich rozměry nehezky zvětší. Kolena bolestivě protestují proti této zátěži a mám pocit, že mi vyskočí z kloubních jamek. Takto klesáme dobré dvě hodiny. Cesta je někdy navíc zpříjemněna protahováním se úzkými tunely, kde je absolutní tma, kde si otloukáme celé tělo a kde se nedá jít s batohem na zádech.

               Jinde schody klesají tak prudce a jsou tak úzké, že vypadají spíše jako kamenný žebřík. Skrz stromy jsou vidět úbočí sousedních kopců, porostlá bujnou vegetací a zalitá sluncem. Vycházíme z pod zelené klenby pralesa a pokračujeme řídkou žlutou trávou. Každý náš krok víří obrovské množství jemného prachu a nezbývá, než si uvázat přes obličej šátek.

               Odbočujeme z hlavní stezky a nízkými křovinami se prodíráme stále dál, až přicházíme k Winay Huana, nádhernému opevněnému městečku, poslední pevnosti před Machu Picchu. Stačí rozhrnout větve a před námi leží terasovitá políčka, obklopující kamenné stavby. Přicházíme blíž. Voda z malého potůčku se zachycuje v šestnácti kamenných bazénech, seřazených za sebou. Uprostřed terasovitých políček stojí kamenné domy s ostrými štíty. Scházíme po schodech, vedoucích podél těch kamenných bazénků mezi stavby.

               Vpravo prudce spadá horská bystřina a její vody bouří a pění na ostrých skaliscích. Po širokém chodníku procházím mezi jednotlivými budovami, spojenými mohutnými hradbami. Projdu několika branami a ocitám se v půlkruhové místnosti se šesti okny, kterými jsou vidět obrovské stromy na sousedních kopcích a celé to nádherné říční údolí dole. Na štíty domů  stačí jen položit lehké trámky spolu s došky a stavby by se opět zaskvěly v původní kráse.

               Sedím na horní terase, opřený zády o mohutné hradby. Dole v údolí se leskne Urubamba a přímo naproti, na druhé straně údolí, se tyčí homolovitý kopec pravidelného tvaru, jakých je ve zdejším kraji bezpočet. Kolem mne se rozprostírá magické ticho. Nejsou tu slyšet žádné zvuky civilizace. K mým uším doléhá jen slabý zpěv exotických ptáků, vzdálené hučení peřejnaté řeky a šumění vánku v korunách vysokých stromů.

                Slunce zlatí svými paprsky překrásnou krajinu a přidává jí tak ještě více tajemnosti. Zvuky přírody mne ukolébávají a v duchu přenášejí o několik stovek let zpět do minulosti. Před očima vidím hemžení řemeslníků a zemědělců, obřady sluhů Slunce. Čekám, že se každou chvíli objeví velký Inka v pestrém kroji, krásné čelence a s odznaky moci v rukou. Z tohoto místa vyzařuje silný duch minulosti, jako by tu dávní obyvatelé stále ještě žili.

               Slunce se sklání k obzoru a z údolí vystupuje opar, který poslední sluneční paprsky zbarvují šarlatovými odstíny. S postupujícím soumrakem vše utichá. Sluneční kotouč se již dotýká protější homole. Mizí za řetězcem hor a mění ohnivou na šarlatovou. Znenadání padá tma a jedinými světly jsou milióny nádherných hvězd na temné obloze. Tady, vysoko na svazích údolí nejposvátnější incké řeky  se zdá skoro neskutečné, že existuje nějaká Evropa se svými starostmi a uspěchanými lidmi.

               Ještě za tmy, kolem čtvrté ráno, se snažíme překonat poslední úsek, co nás dělí od legendárního Machu Picchu. Úzká cestička nyní prochází pralesem. Ve světle baterek klopýtáme o kořeny obřích stromů. Ze stran se na nás šklebí pitoreskní obličeje, vznikající hrou stínů a světla. Vlhké haluze visí až k zemi a mezi nimi natažené pavučiny se nepříjemně lepí na obličej.

              Po dvou hodinách zakopávání přicházíme k Inti Punktu, Sluneční bráně. Shazujeme batohy a čekáme. Po několika minutách se za námi začínají objevovat první známky nastávajícího svítání. První paprsky již ozařují vrcholky okolních kopců, jimž vévodí ostrý jehlan Huyana Picchu. Údolí pod námi zatím stále tone ve tmě. Slunce zase o kousek postoupilo. Ozařuje již celou východní stranu Inti Punktu. A pak paprsky přeskakují Sluneční bránu a postupně začínají osvětlovat mělké údolí a vyhánět odtamtud tmu.

               Před našima očima vystupují stavby záhadného skalního města, nazývaného Orlí hnízdo. Paprsky kloužou po hladkých stěnách z opracovaných kamenů, dotýkají se Intihuatany, postupují k Chrámu tří oken a již osvětlují Věž, Královskou cestu a velká schodiště.

               Scházím od Sluneční brány dolů k městu. Po třech dnech rychlého pochodu od Ollantaytamba, po překonání vysokých hor a srázných údolí jsem tady. Ty poslední čtyři kilometry ujdu jako omámen. Stále hledím očarovaně na ten neskutečný výtvor přede mnou. Vycházím z křovin, aniž bych si všímal nádherných květů mezi nimi a již jsem u prvních terasovitých políček pospojovaných velkými schodišti.

               Procházím bránou Huaca Punktu a po schodech sestupuji k Yachayhuasi, centrální čtvrti města. Stavby tvoří kamenný labyrint úzkých uliček a vysokých zdí. Přes malé volné prostranství pokračuji k pyramidovitému pahorku. Míjím ještě několik staveb a již stoupám po schodišti vedoucím přes terasy až na vrcholek. Zbývá jen několik schodů a už ji skrz chrám vidím.

               Intihuatana. Sluneční observatoř, místo, kde je "připoutáno slunce". Je vytesána z jediného kusu kamene. Některé její hrany jsou jakoby odříznuté ostrým nožem, jiné jsou zase pečlivě uhlazeny. Jednotlivé stupně plynule přecházejí až ke štíhlému hranolu na samém vrcholku. Tak tady prováděli kdysi kněží svá pozorování oblohy a slunce. Odtud brali údaje pro své věštby, na jejichž základě potom byly vydávány pokyny k zemědělským pracím a ostatním činnostem.

                Scházím po úzkých schodech k chrámu Tří oken. Jeho zdi jsou postaveny z obrovských monolitů, sestavených s neuvěřitelnou lehkostí. Je zbytečné dodávat, že i tady jsou spáry mezi nimi tak nepatrné, že do nich nelze zastrčit ostří nože.

                Přes náměstí Intikancha, kolem hlavního chrámu města sestupuji na Intipampu. Je to velký travnatý obdélník a zároveň nejrovnější část tohoto impozantního města. Tady probíhala velká shromáždění všech zdejších obyvatel. Dnes se tu popásá jen několik strakatých, spokojeně přežvykujících lam.

                Všechny čtvrti jsou tak nádherné a přitom jiné. Horní město s podivnou obdélníkovou budovou bez oken, která je rozdělena na dvě poloviny kamennou zdí, sahající od země až ke špičkám štítů, sídelní chrám Inky, nebo Torreon, polokruhová věž, navazující na rovnou stěnu, pod níž je královské mauzoleum a obětiště. Stačí jen přiložit ruce na kteroukoliv stavbu, zavřít oči a člověk hned cítí to tajemno, jež ho zde obklopuje. Dlouhé hodiny se procházím mezi těmito nádhernými stavbami. Od dolního města, přes Pucamarcu a Acclahuasi k posvátným skalám zasvěcených božské Matce zemi, k Pachamamahuasi.

                To už stojím pod samým Huyana Picchu. Bylo by škoda nevylézt nahoru a připravit se tak o pohled na Machu Picchu z jiného úhlu. Stačí přejít úzké sedlo a už se s Martinem škrábeme po příkré skalní stěně. Na některých místech musíme přelézat velké a hladké balvany, jinde kořeny zakrslých stromů vytvořily přirozené schody.

                Malá plošinka poskytuje fantastický výhled zpět na město. Přitisknuti ke skále přecházíme skalní římsu. Za ní stezka nabrala směr přímo vzhůru. Opět další hladké balvany. Jen je přelezu, otevírá se přede mnou temné ústí úzkého tunelu. Jsou v něm sice vytesány schůdky, ale já musím lézt po kolenou a loktech. Za sebou tahám foťák a doufám, že se mu nic nestane.

                Několik monolitů tvoří malou jeskyni. Stačí se na ně vyškrábat a jsem na samé špičce Huyana Picchu. I tady staří Inkové zbudovali své stavby. Terasovitá políčka a několik budov svědčí o prazvláštní zálibě svých stavitelů využívat ta nejnepřístupnější místa. Usazuji se na nejvyšším špičatém kameni a pod sebou vidím celé Machu Picchu, obklopené bujnou zelení.

                Podobně jako na plastické mapě, rozeznávám všechny části. Akropolis i dlouhou cestu vedoucí ke Sluneční bráně, jež se ztrácí na horizontu jednoho horského hřbetu. Stačí se jen otočit a pohled se mění. Hledím do velké hlubiny, kde oparem prosvítá stříbrná stužka Urubamby. Její tok lemují nádherné homolovité kopce. Někde jsou tak strmé, že se na nich neuchytí ani tráva. Nemohu se na tu krásu vynadívat. Připadám si jako na samém vrcholku světa.

                Dolů sestupuji s Martinem druhou stranou. Projdeme bránou a scházíme po schodišti, jehož stupně jsou vysoké a přitom tak úzké, že poskytují sotva oporu pro patu. Nevracíme se rovnou do Machu Picchu, ale chceme sestoupit k Chrámu Měsíce, který je schovaný v džungli pod městem. V podřepu se plížíme pod skalním převisem, jinde se na úzké římse tiskneme ke skále porostlé hnědým mechem a broméliemi.

                Prodíráme se křovinami, ale chrám stále nikde. Zato stezka zmizela a pod nohama máme již hodnou chvíli jen tlející listí. Začíná být  jasné, že jsme chrám minuli. Nebo alespoň odbočku vedoucí k němu. Rychlý pohled na hodinky. Je už pozdní odpoledne a musíme se vrátit. Smutně se obracíme a stoupáme zpět.

                Už jsme na náměstí Intipampa. Nedá mi to, abych ještě znovu nezašel navštívit Pucamarcu, vrátil se k Chrámu tří oken a nepoložil ruce na jeho úžasné stěny. Procházím celým městem a v duchu se s ním loučím. Zbývá pár schodů a jsem na místě, kde jsme zanechali naše batohy.

                Sestupujeme přímým směrem džunglí k pěnící Urubambě a několikrát tak křížíme cestu, po které v roce 1911 poprvé vystoupil k Machu Picchu jeho objevitel Hiram Bingham. Dnes je možno se po ní dostat starými autobusy od železnice až k prvním stavbám Orlího hnízda. Těch sedm kilometrů prudkého stoupání jedou rozhrkané autobusy téměř hodinu.

                Prodíráme se bambusovými houštinami a rostlinami patřícími mezi banánovníky, které jsou teď ozdobeny nádhernými dlouhými oranžovými květy. Někdy se pod někým sesune volný kámen a pak nešťastník buď nuceně přistává na zemi, nebo se podvědomě zachytí ostnatých kmenů nějakých křovin.

                Potrhaní a zaprášení vycházíme u řeky Urubamby, jejíž vody jsou teď večer temné a kontrastují s bílými kameny. Ohlížím se zpět na vrchol a nemohu uvěřit, že tam někde vysoko se rozprostírá tak veliké město. Odtud z říčního údolí není vidět žádná stopa, jež by prozrazovala, jaký úžasný výtvor lidských rukou se tam někde nahoře skrývá. Kopce jsou téměř kolmé, porostlé hustou džunglí a vypadají, že jejich vrcholky jsou tak ostré, že se tam nedá postavit ani malinká chatrč.

                Kousek dál po proudu je malá vesnička Aguas Calientes, pojmenovaná tak díky termálním pramenům, které tu vyvěrají. Právě tu probíhá velká událost. Přijíždí vlak z Cusca. Už z dálky houká a blíží se pomalou rychlostí. Prodejci všeho možného urychleně odstraňují své krámky z kolejí. Velké tržiště se tak opět mění ve dvojkolejné nádraží. Jen vlak zastaví, okamžitě je obklopen prodavači čepic, svetrů, placek a ovoce.