Směřujeme k hranicím Nár. parku Chirripó, do "městečka" San Gerardo de Rivas, odkud chceme podniknout výstup na nejvyšší horu Kostariky, Cerro Chirripó, vysokou 3819 m.n.m. Nejdříve musíme do San Isidra, odkud jezdí dvakrát denně autobus do San Gerarda. Jen co opustíme San Isidro, cesta se začíná z rozbité asfaltky měnit na polní cestu. Spustil se pravidelný odpolední déšť, který proměňuje cestu v blátivou bažinu. Na jedné straně cesty se tyčí vysoké kopce, kdežto na druhé je strmý sráz. Samozřejmě cesta je bez svodidel.

    Najednou se proti nám ze zatáčky vynoří náklaďák. Podle nepsaného pravidla musí ten menší ustoupit. Řidič našeho autobusu je tak galantní, že se začne vyhýbat směrem ke srázu. Ve chvíli, kdy je jedno kolo mimo pevný povrch, pár místních lidí padne na podlahu a začnou vyzývat Svatou Marii. Asi to pomohlo, protože se vozy kolem sebe protáhly. Před námi se objevuje San Gerardo de Rivas. Na první pohled působí dojmem zablácené horské vesnice o několika domcích s jednou hliněnou cestou.

               Teprve ráno za pěkného počasí si lze toto místo prohlédnout. Městečko je obklopeno řetězem hor, porostlých bujnou vegetací. U každého domečku je alespoň malá okrasná zahrádka a v ní rostliny s květy nepředstavitelné krásy. Na políčkách tu pěstují kávu. Začíná dozrávat a místní začali s ruční sklizní. Francesko, bývalý atletický závodník a současný majitel hospůdky, se nabídl jako průvodce k vodopádům na Rio Chirripo.

                Úzká stezka pokračuje skrz hustou vegetaci, bambusové houštiny, nebo místa porostlá množstvím divokých citrusů. Už jsme blízko vodopádů. Stačí jen sejít pár metrů po prudkém svahu k řece. Dostáváme se na malou skalnatou plošinku. Kolem dokola je hustý bambusový porost. Teprve když se prodereme rostlinstvem, naskytne se nám úchvatný pohled na spousty vody, padající několik metrů dolů do úzkého říčního koryta. Říční proud se tu nespoutaně dere do údolí v mnoha peřejích. Na srázech kolem rostou mohutné pralesní stromy, zakrývající svými větvemi tyto vodopády před pohledem shora.

                Slunce zapadá mezi dva pahorky a barví oblaka na západě temně oranžovou barvou. Vracíme se zpět do San Gerarda. Krátký soumrak a již kolem panuje naprostá tma. Večer na terase našeho "hotelu", což je z prken stlučená chatrč, popíjíme pivo a pozorujeme večerní dění kolem. Cikády spustily svůj koncert, někdy kolem zašustí křídla netopýra při lovu. Blikající světlo svíček vrhá prapodivné stíny.

                Přisedá si k nám Matthew, kanadský požárník, který tu střídavě šest měsíců v roce žije. Odrazuje nás od výstupu na vrchol. Popisuje cestu vedoucí blátem, sahajícím do pasu, neprostupné porosty, padající kameny, indiány s otrávenými šípy a další podobné věci. Po hodině a dalších šesti pivech je jasné, že pijeme s "baronem Prášilem". Už nějak zapomněl na to, co povídal a v kouři z halucinogenních lístků se prořekl, že tam nahoru ještě nikdy nevylezl.

                Ráno je budíček před svítáním. Výstup začínáme s rozedněním ve výšce 1150 m.n.m. a do večera musíme překonat převýšení 2500 metrů. Začátek je jednoduchý, široká cesta dovoluje dobré tempo a slunce ještě tak moc nepálí. Jen hlava po včerejším večeru bolí a žaludek nasycen vydatnou snídaní protestuje.

                Křižujeme opět Rio Chirripo a po chvilce přicházíme k dřevěným zábranám značící začátek parku. Obloha je bez mráčku a slunce už pálí. Cesta se hadovitě vine do strmého kopce, porostlého tuhou trávou. Pastevci sem vyhánějí svůj dobytek na pastvu. Konečně přicházíme k prvním křovinám, poskytujících stín. Odtud se dá přehlédnout celé to nádherné údolí s městečkem San Gerardo de Rivas.

                Za chvíli nás pohltí stíny lesa. Není to ještě typický horský prales, jen křoví a malé stromky, vyrostlé tu po vykácení velkých stromů. Stoupáme dále po úzké bahnité stezce, často kříženou kluzkými kořeny okolních stromů. Boty kloužou, stále častěji se musím rukama zachytávat vyčnívajících kořenů a nízkých větví. S přibývající výškou, jak se mění ráz vegetace. Teď již jsme v oblasti mlžných horských pralesů.

                Vlhkost je tu velmi vysoká, milióny a milióny drobných kapiček jsou rozptýleny ve vzduchu a tak tu prší, i když jsou okolní hory zalité sluncem. Spolu s rostlinstvem vytváří opar tajemnou atmosféru a snižuje viditelnost jen na několik metrů. Na mohutných stromech rostou po desítkách bromélie, tilancie, dlouhé cáry mechů se spouštějí k zemi. V korunách nad námi je slyšet mnoho ptáků a ve světlinách poletují motýli.

                První zastávka má být na Llano Bonito, ve výšce 2450 m.n.m., kde je možné doplnit zásoby vody. Už to místo nedočkavě vyhlížím. Svou hloupostí jsem ráno vyšel jen s půllitrovou lahví vody a ta je už dlouho prázdná. Jazyk se mi lepí na patro a hlava bolí ještě víc.

              Nevím proč, ale představuji si to místo jako holou planinu, kde roste jen pár stromů a sporá tráva, které je zahalené navíc ve studenou mlhu. Ve skutečnosti je všude kolem sytá zeleň, záplava květů, poletující motýli a barevní ptáci. Horší je to však s vodou. Z černé hadice místo pramínku vody vylézá jen chlupatá stonožka. Tady také výpravu opouštějí první členové naší skupinky. Poprvé vidím člověka tak vyčerpaného, že nemůže pohnout rukama a nohama, jen lapá po dechu. V téhle vlhké „prádelně“, kde se vzduch vůbec nepohne, je každý pohyb neskutečně vyčerpávající. Žízeň je neodbytná. Nakonec piju vodu ze středů bromélií, jen se zuby snažím filtrovat komáří larvy, či co to tam bydlí. Opatrně slévám vodu z dalších rostlin do láhve a přidávám sterilizační tablety. Snad s vodou vystačím až k nějakému potůčku.

                Pro naprosté vyčerpání se tři vracejí do San Gerarda. My ostatní po krátkém odpočinku pokračujeme dál ve zmenšené sestavě. Blátivá uzoučká stezka stoupá vzhůru mezi mahagonovými duby, vysokými až do nebe. Pod nimi roste v neprostupných houštinách bambus. Vlhký vzduch ztěžuje dýchání.

                Vystupujeme na vrchol "Hory bez víry". Takto ji pojmenovali zdejší lidé, když po zásahu bleskem shořelo veškerý porost na jejím vrcholu. Z šedého oparu vystupují zčernalé pahýly stromů, porostlé oranžovými houbami. Panuje tu úplné ticho, rušené jen naším přerývavým dechem.

                Pokračujeme dále po hřebeni. Ve výšce kolem 3400 m.n.m. se začíná obraz krajiny měnit. Mohutné stromy ustupují nižším křovinám, mezi kterými roste mnoho hub, velmi připomínajících naše křemenáče. Místo bahnité půdy teď jdeme po kamenité moréně. Zdá se, že místní kilometr je delší než tisíc metrů, protože dva kilometry podle směrníků jdeme více jak devadesát minut.

                S přibývající výškou stoupá únava. Já osobně zastavuji snad každých deset metrů. Svádím to na focení a kochání se krajinou. Krev mi buší ve spáncích a dech se zrychluje. Mám sto chutí pověsit foťák na nějaký strom a vyzvednout si ho při sestupu. Vím že když si sednu, už nevstanu. Konečně se hřeben láme a my se soumrakem sestupujeme do mírného údolí. Na noc táboříme ve Valle de Leones, tedy v Údolí lvů, na oceánském rozvodí. Nežijí tu praví lvi, ale středoamerické pumy.

               Z morénových jezírek vytékají dvě řeky, z nichž jedna, jak je poznat podle jmen, Rio Chirripo Pacifico teče do Tichého oceánu a druhá, Rio Chirripo Atlantico zase do oceánu Atlantického. Ráno, ještě za tmy, kdy teploměr ukazuje 5°C, pokračujeme k vrcholu. Krajina nyní připomíná skotská vřesoviště a vše kolem se začíná postupně podobat Tatrám. Na posledním úseku si při lezení pomáháme i rukama. Konečně, kolem osmé hodiny ranní, 13. listopadu roku 1994, stojím jako třetí z výpravy na vrcholu. Ze třinácti nás vylezlo šest.

                Odtud je možné za pěkného počasí vidět dva oceány, Atlantický a Tichý. Samozřejmě, počasí není tak ideální a tak vidíme jen Atlantik. Na opačné straně vítr pohání oblaka těsně pod vrcholem, která jakoby nám proplouvala pod nohama. Je to nádherný pocit stát na nejvyšším místě oblasti a mít vlastně celý svět pod sebou. Chápu už, proč lidé lezou na vysoké hory. Čas letí, už je čas na sestup a tak se ještě naposledy rozhlížím po okolí, dívám se na sousední vrcholky, horská jezírka a lesy pode mnou.

               Sestup je možná ještě náročnější než výstup. Strmost terénu namáhá kolena, boty prokluzují v blátě. Panuje velké dusno. Už jdeme zase oblastí mlžného pralesa. Vzduch se ani nehne, všechno je takové lepkavé. Vlhkost se sráží na listech a stéká na zem. Díky tomu je stezka dosti rozbahněná, kluzká a my mokří. Tady člověk pozná, co myslí autoři cestopisných knih, když označují prales jako zelené peklo. Popohání nás čas, potože poslední autobus (druhý za den) jede v šestnáct hodin. Když přicházíme postupně do San Gerarda, sotva pleteme nohama. Uzavírám naší skupinku a do městečka se dostávám za dvě minuty čtyři. Naštěstí tu platí "Maňána" a autobus má půl hodiny zpoždění.