Městečko Pisco. Jdu se do přístavu mrknout po nějaké lodi s ochotnou posádkou pro cestu k ostrovům Ballestas. Na těchto ostrovech žijí velké kolonie kormoránů, tučňáků a tuleňů. Podařilo se mi sehnat rybářský člun a domluvit cestu za pár Solů. Kapitán Rodrigo je zároveň i posádka.

               Odrazí loď od mola, nastartuje kašlající motor a špička lodi míří od pevniny. Tichý oceán je dnes opravdu tichý, ale přesto se loď na mírných vlnách dost houpe. Na pobřežní duně vystupuje z oparu El Candelabro, známý Svícen And, 253 metry vysoký a 68 široký obrazec vyrytý do písku. Podle legend jej vytvořila buď stejná kultura jako obrazce v Nazce, nebo piráti v sedmnáctém století.

               Druhou teorii podporují hroby pirátských kapitánů, nalezené pod tímto znamením. Dále se předkládá názor, že Svícen sloužil jako navigační bod, něco jako dnešní majáky. Po většinu roku je však pobřeží zahaleno v mlze, způsobené vysokým odparem vody a tak je Svícen vidět až z těsné blízkosti břehu. Vzduch je tady přesycen vlhkostí, ale přesto se podél pobřeží rozkládá vyprahlá poušť. V jednom metru krychlovém vody je obsaženo 35 gramů soli.

               Připlouváme k ostrovům. Jsou to rozeklaná skaliska obývaná koloniemi tuleňů, tučňáků a kormoránů. Kdysi dávno to byly vrcholky pohoří. Je tu dobře vidět vrásnění i bývalé říční koryto s usazenými sedimenty. Při posunech zemské kůry zaplavil toto území oceán a z vrcholků hor se staly ostrovy.

               Tyto ostrovy jsou důležité pro zdejší ekonomiku. Těží se tu guáno - ptačí trus, snad nejlepší přírodní hnojivo na světě.  Vždy, přibližně po pěti letech, když vrstva guána dosáhne 20 - 30 centimetrů, nastoupí „guancheros“ a lopatami plní trus do pytlů a odváží jej na pevninu. Když k těmto ostrovům připluli první Španělé, vrstva guána byla silná  12 - 15 metrů.

               Kormidelník manévruje s lodí velmi blízko ostrých útesů, pouští se i do jeskyní, kde se na písku rozvalují tuleni. Na jiném místě panáčkují tučňáci humboldtovi ve svých černobílých fráčcích. Díky studenému Humboldtovu proudu žijí i takhle blízko rovníku. Na kamenech posedávají kormoráni, fregatky a občas je vidět i Orla mořského. Skály jsou zbarveny hnědě, zrzavě a šedě. Úplně chybí zelená, není tu ani stéblo trávy. Jednotvárnost barev narušují jen bílé cákance trusu a vyvržených zbytků ryb.

              Za jedním skaliskem kotví dvě malé lodě s několika rybáři na palubě. Dva se potápějí ve starých skafandrech s mosaznou přilbou, kam jim z paluby pumpují vzduch. Loví chobotnice. Jeden právě vystupuje na hladinu, v ruce drží jednu velkou, co se mu omotává chapadly kolem rukou a přívodní hadice. Je to jako obrázek z knihy Julese Verna "Dvacet tisíc mil pod mořem". Proplouváme ještě skrz několik kamenných bran a Rodrigo otáčí do přístavu.