Je krásných odpoledních třicet osm stupňů ve stínu a s přicházejícím večer teplota ještě trochu klesne. My ale nejsme ve stínu, plahočíme se po světlém písku z vesnice Ngare Sero ke skalám, kterými v úzké soutěsce protéká říčka pojmenovaná podle té vesnice. Nebo vesnici pojmenovali podle té řeky? Nevím. Na prudkém slunci se mi myšlenky v mozku lepí úplně stejně, jako oblečení na tělo. A na provlhlé oblečení se lepí ten jemný bílý prach, co skřípe mezi zuby, rozdírá kůži všude tam, kde se o ni otírá oblečení a přináší na jazyk chuť divoké Afriky.

Vzduch se nad rozpálenou zemí tetelí a Mika ve své tmavě modré dece na světlém písku vypadá jak rozmazaný tmavý flek. Kousek dál, tam kde se svahy přibližují a tvoří hrdlo soutěsky, tak tam ve stínu stromu s řídkým listím poposedává hned několik barevných fleků. Když se vzduch na kratší vzdálenost stane průhledným, vidím tam několik masajských žen zabalených v kostkovaných, různě barevných dekách a vyrábějících ze skleněných korálků, drátků a kousků dřívek náramky a jiné ozdoby.

Jak platí všude v Africe, my máme hodinky a oni (ony) mají čas. Obsadily strategické místo, kudy musí projít každý, kdo se chce dostat k vodopádům. A co kdyby se tu náhodou objevil nějaký muzungu a chtěl koupit korálky? Tak tu sedí, vyrábějí a číhají na potencionálního kupce. Moje přítomnost vzbudila zasloužený rozruch a radost z vidiny dobrého obchodu. Zatímco se vydýchávám po výstupu do prudkého svahu, ony mi strkají před oči náramky, přívěsky a náhrdelníky.  S díky odmítám a slib, že se zastavím cestou zpátky a něco koupím, vyvolá na tvářích radostné úsměvy. Hned dostávám nabídky na ještě lepší ceny, vždy se jménem prodávající, na kterou se obrátit. Vypadá to, že cestou zpátky budu muset přikoupit i nějakou deku, abych dokázal odnést všechny ty věci, které mi chtějí prodat.

                Mika trpělivě čeká, než dojednám budoucí obchody, a mezitím natrhal z blízkého keře nějaké malé tykve. Jednu mi podává s tím, že je to tradiční masajské jídlo a že mi to bude chutnat. Svou tykev začne žvýkat a tváří se naprosto netečně. Udělám to po něm a taky se snažím tvářit naprosto netečně. Ta chuť, to je něco strašného. Hořké, trpké, nedobré a chce to ven. Pochválím mu to, jak je to osvěžující, a jen co se Mika otočí, tykev, i to co mám v ústech, letí mezi kameny. Ale možná to bylo opravdu osvěžující, protože mám plná ústa hořkých slin a nemyslím na spalující slunce a žízeň.

                V oblasti jezera Natron roste hojně pouštní růže, tedy Adenium obesum. Je to sukulentní kaudiciformní rostlina. To slovo kaudiciformní jsem si nevymyslel, ale našel v chytrých knihách. Kaudiciformní tedy znamená, že základna kmene je zvětšená, aby dokázala akumulovat vodu pro suché období. Možná i proto některé rostlinky vypadají jako malý baobab. Ty hořké tykve nebyly plody adenia, jak jsem si původně myslel. Jedna růže tu na skále kvete svými nádhernými bílorůžovými květy a i podle stavby je to úplně jiná rostlina.

                Prašná cesta vede po skalních římsách podél řeky. Je to jako exkurze do geologického muzea, kde se každých pár metrů mění tvary a druhy hornin. Přes koryto řeky jsou ve výšce nataženy prověšené polyethylenové hadice od pramenů v okolních horách, přivádějící vodu k jednotlivým domům dole ve vsi. Z prasklin a nedokonalých spojů nás skrápí ledová voda, někdy jako jemná vodní mlha, jindy jako tenký ostrý proud, kterému se na úzké stezce nedá vyhnout.

Jak hory po obou stranách rostou do výšky a přibližují se k sobě, tak po pár stovkách metrů mizí i poslední náznaky stezky podél řeky.  U balvanu, o který se tříští voda, si zouváme boty a kalhoty a dál pokračujeme vodou.

                Voda v řece je překvapivě teplá, odhaduji ji na třicet sedm stupňů Celsia. Proud je silný, ale ne tak moc, aby se nedalo jít dál. Vodu mám ke kolenům, jsem rád za neklouzavé boty do vody, protože některé kameny, co je třeba přelézt, jsou docela kluzké. Mika to má jednodušší. Trochu si vyhrnul svoji deku a zul si sandále vyrobené ze staré pneumatiky a s opíráním o pasteveckou hůl pokračuje proudem dál.

                Občas voda stoupá k pasu a já si musím přizvednout batoh a brašnu s fototechnikou. V některých místech je proud silnější, jak se zúžilo říční koryto, jinde přelézáme kluzké skály, nebo se boříme do černého písku tam, kde je vodní tišina. Občas se vydrápeme na úzkou skalní římsu vedoucí podél hladiny řeky, abychom o pár desítek metrů dál slézali po kamenech znovu do vodního proudu. Ze skal po obou stranách vyrůstají rostliny s listy podobnými palmám. Všude tam, kde malé pramínky stékají do řeky, jsou skály porostlé vegetací.

Za zákrutem řeky je soutěska ještě užší a proud o něco silnější. Skály tu spadají přímo do vody a nelze postupovat jinak než broděním vodou. Z vysokých skal prší studená osvěžující voda. Tentokrát ne z vodovodních trubek, ale z několika pramenů, jejichž voda padá z hrany útesu. Šedočerné skály kontrastují se zelení, která se přes okraje soutěsky tlačí dolů k hladině. Některé rostliny rostou uchyceny na hladkých stěnách a profitují z vysoké vlhkosti. Dno je plné malých ohlazených kamenů, které neposkytují v říčním proudu pevnou oporu.

                S každým dalším metrem je šumění tekoucí vody narážející o kameny přehlušováno víc a víc zvukem padající vody. Za dalším zákrutem se stěny soutěsky rozevírají a sluneční paprsky se třpytí na širokém pásu vody, který s rachotem padá z výšky několika metrů do malé laguny. Jemná vodní tříšť stoupá podél skal a přináší potřebnou vlhkost rostlinám rostoucím na okrajích kaňonu. Je to takový malý zelený ráj uprostřed vyprahlé krajiny.

                A aby toto místo bylo ještě víc pohádkovější, stačí projít závěsem padající vody do malé jeskyně, pokračovat několik málo metrů dál proti proudu řekou, která jeskyní protéká a ocitnete se v malé uzavřené laguně, do která padá menší, ale o něco silnější vodopád.

                A jak to dopadlo s nákupy u masajských žen? K dobrému vychování při nákupech patří smlouvání, kdy obě strany vědí, že první částky jsou naprosto nesmyslné. A tady, kam se vypraví jen minimum turistů, jsou i počáteční ceny neuvěřitelně nízké ve srovnání s místy poblíž Aruši. Je však třeba smlouvat, abych zachoval slušnost obchodního jednání, a přitom ne tak moc, abych neměl pocit, že ty ženy cíleně ožebračuji. A ano, po dvaceti minutách jsem se stal hrdým majitelem dlouhého loveckého nože, bez kterého se žádný Masaj neobejde, lovecké hole z tvrdého dřeva, několika náramků a jedné krásné krvácející rány na ruce, jak jsem neopatrně vytahoval nůž z pochvy.