„Už jsem tu?“ 

„Jo, tady ten barák, to jo vono.“ Koukám na nízkou ošuntělou budovu, která je mezi ostatními opravdu nejubožejší. Jen ta státní vlajka na stožáru ji odlišuje.  Uvnitř za přepážkou stojí chlap v civilu, triko a džíny.

„Jchlhlkhnhk mhlhm?“

„Vloupání, hotel, včera, Parle Anglaise?“

„No. Hrchlmkm hrchlmkm! Mhlhrchml“. Přibíhá další, a já začínám pochybovat, kdo je policajt a kdo lupič.

„Jchlhlkhnhk mhlhm?“

„Vloupání, hotel, včera, Parle Anglaise?“

„No“. Ale alespoň nějaký posun. Kyne rukou ať jdeme za ním do kanclu.

Gesto je jasné – „Tady sednout“. Otevírá všechna okna a mizí. Za pár minut přišel další, usadil se za stůl a „Jchlhlkhnhk mhlhm?“

„Hotel, vloupání, včera, jak jste se na to ani nepřišli podívat a zůstali jen u hlavního vchodu.“

               Kouká do pasů a luští exotická jména. Já koukám po místnosti. Dveře bez kliky, zato se zámkem, které byly vykopnuty a dřevěné třísky vlepeny zase na místo, samozřejmě i s tím zámkem, aby se dveře mohly znova zabouchnout. Regály stlučené z nehoblovaných latí a prken, na nich nějaké štosy papírů v růžových deskách. Čtyři rozdílné židle, pokroucený stolek prohnutý pod kvantem spisů. Průvan otáčí stránky protokolů, všechny vypadají stejně, jen razítko, velké a červené je na různých místech. Na polici leží dvě sukovice, na tenké části provrtané a opatřené řemínkem na ruku. Druhý konec je mnohem širší, asi část kořenu. Dřevo ohlazeno častým používáním. Žádné humánní gumové obušky tu nevedou.

„Jaůůů, sakra debile co blbneš…?“ Chce se mi vykřiknout, když mě něco třísklo do hlavy. Že by rána klackem za to, že čumím do spisů? Ne, jen průvan zalomcoval okny a to co je nade mnou mi upravilo účes. Policajt se po mne ohlídnul a kouká dál do pasů. Do místnosti vpadl další loupežník, pardon, policajt a z tiskárny vytáhl toner. Panečku, to je námět k úsporám.

Policajt už začíná s výslechem. Jméno, stav, povolání, co se stalo… Snažíme se o protokol ve francouzštině, tedy ne že bych v tomhle jazyce něco rozuměl, ale snad to pomůže v pojišťovně. Tak ne, protokol bude jen v Arabštině. Prý jen potvrzení bude po žabožroutsku.

Nějaká dětská odrhovačka typu „Baby girl“ rozezvučela jeho mobil na stole.

              „Chlhrchm?“ ptá se sluchátka.

              „Jahlchm!“, „Jahlchm!!“ „Jahlchm!!!“ „Jahlchm!!!!“ huláká do nitra stanice a když se nikdo neozývá, telefon zaklapne a dál hledá na klávesnici latinská písmenka. V kanclu panuje vražedné ticho a průvan. Staré protokoly se už ze stolku přesunuly na podlahu. a jejich  místo zaujal venkovní prach.

            Prásk! Tentokrát jsem se oknu vyhnul! Z telefonu tentokrát zapěla Whitney svůj hit „I Will Always Love You“ (jo, před dvaceti lety to byl fakt hit!), policajt nastavil zvuk na maximum, gesty naznačuje, že to aby nám nebylo smutno a odchází. Čas se vleče. Poslední informace je, že lumpa chytli a je u výslechu. Konečně někdo vchází. Ne, není to náš policajt, tenhle okouknul tiskárnu a zmizel. A byl to vůbec policajt?

            Whitney už po čtvrté slibuje svou nekonečnou lásku, když se objevuje „náš“ policajt s úsměvem na tváři. Ne, v ruce nedrží můj foťák, drží v ní toner. Tiskárna zabručí, vyjedou protokoly, co se čtou zprava doleva a stručné potvrzení o vloupání a ztracených věcech. „Have a nice stay“, vrací pas a podává ruku. „To je jako všechno?“ Chci se zeptat, ale okno mě fláklo přes ucho a tak raději mlčím.

* * * * *

            Za dva dny jsem zahlídnul nablejskanej policejní auťák, jak odjíždí od recepce. Ptám se, co novýho a prej nic… Ale za hodinu děsná sháňka, že prý na recepci je nějaký papír. Jo, správně, to tam přivezlo to policejní fáro. Je to malá A6, se dvěmi červenými razítky a popsaná klikyháky. Při troše fantazie vpravo nahoře můžu najít svoje jméno. Recepční krčí rameny, nic neví. Ukáže se, že to je policejní předvolánka, ale zase, nikdo neví proč. Nejpravděpodobnější je, že se lump přiznal a jedeme si pro ukradené věci.

            Tak zase na Police Mrezka. „Jchlhlkhnhk mhlhm?“ „Tady ten papír“. „Hchalafrhm chlhfchlh!“. „Cože? Jak tady ne, kde teda?“. Prý na vyšší a lepší policii, pár kilometrů odsud. Hm, a proč to tam není napsané, na to odpověď nějak nepřišla.

               Vyšší a lepší policie je dost podobná té v Mrezce. Vysvětlování, co chceme a proč a vedou nás do prázdné místnosti. Je tam jen stůl, prázdný regál. Židle někdo donesl později. Sedám si co nejdál od okna. Opět výslech. Co, kdy, kde… Jen doufám, že se to nějak nezvrtne a z poškozených nebudou obvinění. Policajt kouká dost zarputile, studuje protokoly z Mrezky a porovnává s dnešní výpovědí. Zase protokol, kde nevím, co je napsáno a že prý můžeme jít. Prý lumpa mají, ještě se nepřiznal, ale vypadá to prý dobře. A pro koho že to vypadá dobře? Tuhle sarkastickou poznámku si fakt odpouštím. No není to nakonec fajn, cestovat takhle nalehko?