Vražedné dusné horko, co mi rozpouští podrážky, zalilo celou vesnici Kongahawela. Psi polehávají ve stínu, lidé jsou schovaní v domech, jindy plné silnice zejí prázdnotou. Prach se tetelí v horkém vzduchu a lehký vánek ho vynáší nad střechy. Snažím se vymyslet, jak se odsud dostat dál, do Dimbuly. Teď se nic dít nebude, dokud se trochu neochladí.

                „Sáhibe, sáhibe!“ volá na mne postavička z pod rákosové stříšky. „Co ty tady?“ Vysvětluji, že chci do Dimbuly a sháním nějakou dopravu. „Teď špatný čas, počkej do večera, někdo určitě pojede“. „A sáhibe, máš rád hady?“ „Ne, nejím je, díky“. „Ne,ne, my nejíst hady. Sáhibe, ty koukat, jak naja tančit“. „Naja?“ „Ano, sahibe, naja, můj had“.

                Zalezl zpátky pod stříšku a vytáhl ven dva pletené košíky. „Tady být moje naja. Mám dvě, velké. Tady z pole.“ Odklopil víko a v košíku vidím stočenou kobru. Z kapsy vytáhl píšťalku a začal na ni vyluzovat plejádu zvuků. Bez efektu. Kobra ho naprosto ignoruje. Stejně tak druhý košík. Had tam leží bez hnutí, jen oči upřené na píšťalku. „Moc horko, naja spát. Počkat chvilku, ony tančit.“ „Tak dobře“, já na to. Stejně nevím co dál, času mám moře. „Skočím támhle pro placku a pivo. Dáš si taky?“

                Vrátím se zpět s pivem a se zaklínačem popíjíme ve stínu jeho rákosové stříšky. „Kde máš ty hady?“ ptám se Indara, aby řeč nestála. „Tady, sáhibe, jak ty mít nohy“. Poprskal jsem si pivem košili a nohy vsunul pod sebe, abych mohl vystartovat co nejrychleji ven. „Proč máš ty hady?“ „Jsou posvátné, Budha se se naji dotkl prsty, když ho zachránila“. „Jak zachránila?“ „Budha byl vysílený, ležel na slunci a naja přijít, vztyčit se nad ním a dělat mu stín. Tím ho zachránila. Vzadu na hlavě má od té doby otisk Budhovo prstů. Naja být pro nás posvátná, víš, sáhibe?“ „A už tě někdy kousla?“ „Ano, ale ty nebát, ona hodná. Naja neublížit. Kousnutí bolet, tři dny moc špatně, ale já pak zase O.K.“

                Vytáhl košíky ven, odklopil víka a začal kroutit píšťalkou nad košíky. Občas jí šťouchl do stočeného hada a hrál dál. Po pár šťouchancích se kobra vztyčila a bojovně roztáhla límec za hlavou. Krásně je vidět otisk Budhovo prstů. Stejně dobře je na hadovi vidět, jak je naštvaný a zlostí bez sebe. Mezitím zaříkávač hadů pošťuchováním probral i druhou kobru. Začínají reagovat na krouživé pohyby píšťaly. Nejsem si jistý, ale kobry jsou podle mého hluché, takže hudba je jen na efekt. Obě jsou bojovně vztyčené, komíhají hlavou a sledují konec píšťaly. Když chce nějaká zalízt zpátky do košíku, švihne ji Indar po hlavě flétnou, což kobru parádně vytočí.

                „Vidíš, sáhibe, naja tančit“, huláká Indar a zuby se mu v úsměvu lesknou na slunci. Kobry se pohybují naoko líně, rozvláčné pomalé pohyby, které vůbec nenaznačují tu mršťnost, s jakou dokáže had zaútočit. Když Indar zase přetáhnul podle něj línou kobru píšťalou, ta z vedlejšího košíku se nahnula jen nepatrně víc takovým pomalým, ale cíleným pohybem.

               Indar zařval a na předloktí se mu objevily dvě kapičky krve. Zbledl i pod tmavou kůží. „To nic, sáhibe, naja není zlá. To nic.“ „Hele, zavolám ti doktora, tohle je fakt nebezpečný.“ Ne, sáhibe, to nic není“. Neustále to opakuje jako nějakou mantru. Kobry zavřel zpátky do košíků a za pár vteřin po něm zůstal jen zvířený prach a kapka krve na ulici. Stojím tam s otevřenou hubou a jen v dálce vidím jak se míhají Indarovo batikované kalhoty. Doufám, že nekecal a že se z toho dostane. Snad ví, co dělat. Ať ti Budha pomůže, Indaro.