„Tam kde nejsou pastviny a místo trávy jen písek, tam leží jezero, které má místo vody krev. Tam je brána pekel, kouřící hora, kde sídlí bohové našeho lidu. Tam u jezera je vzduch jedovatý a voda spálí vše živé…“ mumlá stařena v šeru chatrče.

                Je dopoledne a sluneční paprsky rozpalují okolní vzduch doběla. A není to jen obrazné přirovnání. Sebelehčí vánek zvedá jemný bílý prach, který víří vzduchem, a jeho průzračnost nahrazuje mléčným oparem.  Prach se dostává do auta sebemenší škvírou, takže je jedno, jestli jsou okna otevřená, nebo zavřená. Usazuje se i na fototechnice schované v brašně a prochází i šátkem uvázaným přes ústa a nos.  Prach je všude. Odletuje od pneumatik a za autem se zvedá jako kouř z parní lokomotivy. Čím víc na sever, tím blíž k rovníku. Teplota stoupá úměrně s klesajícím terénem. Krajina tu je suchá, a i sebemenší náznaky zeleně jsou pokryté vrstvou prachu.

                Občas proti nám profrčí naložený náklaďák. Barevný přízrak s pleskající plachtou naložený solí, natřásající se na špatné cestě. Prašná mlha je náhle neprůhledná a musíme doufat, že v těsném závěsu za prvním vozem nejede druhý. Lepší je zastavit a počkat, až oblaka prachu alespoň trochu odvane lehký větřík a na cestě budou vidět alespoň ty největší díry.

                Směřujeme k hranici mezi Keňou a Tanzánií, do nehostinné, suché a horké pouštní oblasti, vzdálené vzdušnou čarou od města Arusha pouhých sto kilometrů, přesto těžko dostupné a málo navštěvované. Krajina je strohá, zdánlivě opuštěná a bez lidí. Ale tady žijí ti praví Masajové, kteří nepořádají tance pro turisty několikrát denně a nezvou je na návštěvu do své vesnice za peníze. Tady žijí opravdu chudí pastevci, snažící se uživit sebe a svá stáda v chudé krajině.

                Na obzoru se třpytí úzký proužek odrážející sluneční paprsky, velmi pomalu se přibližující a vystupující z prašného oparu. Tam na severu před námi leží jedno z nejpodivnějších míst na Zemi. Jezero smrti, Hora bohů, Brána pekel… To jsou jen některé z názvů pro jedno jezero a blízkou horu.

                Ten třpytivý proužek začíná nabývat konkrétnějších tvarů. Už není zářivě bílý, ale je vidět nádech červené a oranžové barvy. Jezero Natron.

* * * * *

                Lake Natron, či Sodné jezero, se nachází ve východním okraji Velké příkopové propadliny. Při své délce 58 kilometrů a šířce 15 kilometrů je plocha jezera 850 kilometrů čtverečních. Hloubka však dosahuje v průměru pouze půl metru, zato teplota vody se přibližuje k šedesáti stupňům Celsia. Jezero je pojmenováno po latinském označení sodíku „natrium“.  Jako „natron“ se označuje hydroxid sodný, známější jako louh. Jezerní voda má pH větší než 10, v období sucha je pH až na hodnotě 12.  Jen pro představu, pH 12 má hašené vápno.

    Hlavním přítokem jezera je řeka Southern Ewaso Ng'iro, dalšími vodními zdroji jsou horké prameny nasycené rozpustnými minerály a potoky stékající ze svahů vulkanických hor a splavující do jezera sopečný popel. A protože je jezero bez odtoku a odpařování vody je větší než srážky, hromadí se v jezerní vodě vysoké koncentrace uhličitanu sodného.

                Vysokým odparem vody se stojatá voda stává hustší a hladina bývá pokryta solnou krustou. A právě zrcadlení a silné odrazy slunečních paprsků matou ptáky a netopýry, kteří oslepeni spadnou, nebo omylem přistanou na vodní hladině. Tito živočichové nezvyklí na zdejší drsné podmínky jsou při kontaktu s jezerní vodou popáleni na očích i kůži a zranění jsou často natolik vážná, že dříve či později uhynou. Jezero je pohltí a jejich těla dokonale mumifikuje obdobným způsobem, jak to kdysi dělali staří Egypťané.

                A přesto i v těchto nepříznivých podmínkách existuje život. Nikoliv krev, ale sinice, které dokáží přežít v zásaditém vodním prostředí, způsobují červenou barvu vod jezera. Mimo cyanobakterií žijí v leptavých vodách jezera i endemické řasy, nějací bezobratlí živočichové, a dokonce ryby tilápie.

                Řasami a malými korýši se živí obří hejna plameňáků malých, kteří zde pravidelně hnízdí od srpna do října v počtu přes 2,5 miliónu jedinců. Jezero je nejen zdrojem potravy pro plameňáky, ale žíravá voda tvoří přirozenou bariéru chránící hnízda se snůškou před predátory.

                Asi dvacet pět kilometrů jižně od jezera se tyčí k obloze příčina jedovatosti jezera. Ol Doinyo Lengai, Brána pekel, Hora Bohů. A právě blízká sopka, tedy výrony popela, je příčinou extrémní zásaditosti tohoto bezodtokého jezera.

                Ol Doinyo Lengai není běžnou činnou sopkou. Je to jediný aktivní karbonatitový vulkán na Zemi. Jeho výjimečnost je v tom, že láva je vyvrhována při relativně nízkých teplotách kolem pěti set až šesti set stupňů Celsia a obsahuje značné množství sodíku. Při takto nízké teplotě je láva černá, nikoliv rudě žhnoucí. Po vychladnutí láva změní barvu na šedivou a poměrně rychle eroduje.

                První záznamy erupcí sopky jsou z roku 1883, kdy se do oblasti dostali první Evropané. Mezi roky 1904 a 1915 bylo zaznamenáno několik velkých erupcí. K jedné z nejvýznamnějších došlo v červnu roku 1917, kdy byl spad sopečného popela zaznamenán až ve vzdálenosti čtyřiceti osmi kilometrů od vulkánu.

                Při další velké erupci v roce 1955 doposud běžná a bezvýznamná sopka vzbudila vědeckou senzaci. Zjistilo se, že jde o výjimečnou sopku chrlící velké množství sodíku. V roce 1966, kdy sopka opět silně dýmala, ji navštívili geologové J. B. Dawson a G. C. Clark. Ti po dosažení vrcholu nalezli v samém středu kráteru jámu, která neustále vypouštěla šedobílý popel a plyn. Geologové potvrdili jedinečnost této sopky, spočívající v množství sodíku obsaženém v lávě.

                Sopka o sobě dala naposledy vědět v roce 2007, kdy silná erupce způsobila zemětřesení o síle šesti stupňů Richterovy škály v sousední Keni. Mika, náš masajský průvodce v této oblasti, toto zemětřesení zažil jako dítě a vyprávěl o houpající se zemi, hroutících se zdech chatrčí, rachocení vulkánu a obloze ztmavené množstvím popele ve vzduchu.

           * * * * *             

                Cesta klesá k jezerní hladině. Hluboký písek smýká naším landroverem a kola stěží hledají oporu. Z našedlé krajiny vystupují černé čedičové skály a na nich se pohybují malé dětské postavičky v červených dekách. Písek vystřídaly malé ostré kameny na ztvrdlém povrch cesty. teď nehrozí uvíznutí, zato ostré kameny mohou prorazit pneumatiku.

    Prodereme se hustým křovím a za skalním výčnělkem čeká překvapení. Zelená tráva a zelené stromy v úzkém pásu nádherně kontrastují s našedlou zaprášenou krajinou. Podél cesty pobíhají stáda koz a malí pasáčci nám mávají na pozdrav. Stačí i slabý pramen vody, aby se suchá krajina zazelenala. Jen co ujedeme pár desítek metrů, vše kolem je opět suché, snad jen stromy s hlubokými kořeny se zelenají.

    Ve stínu stromů sedí a polehávají ženy v pestrobarevných oděvech a jen koutkem oka sledují, jestli náhodou nezastavíme a nebudeme si chtít koupit pytel soli, nebo lépe dva. Prašná silnice nás zavedla na začátek vesnice Mtowabaga. Je to změť chatrčí postavených z větví, hlíny, rákosu a různých prken, které jsou vylepšeny kousky plechu, nebo prázdnými pytli. Plné pytle, ze kterých trčí kusy soli stojí téměř před každou stavbou, a čím blíže k centru, tím je nabídka vyšší.

                Tyhle chatrče jsou spíš noclehárna pro těžaře soli, kteří vyřezávají solné kvádry ze slané krusty v jezeře. Musí to být strašná práce, protože slunce tu pálí a voda je leptavá. Jen ti šťastnější mají na nohách gumové holínky, nebo na rukách rukavice. Naprostá většina pracovníků má na nohách sandále vyrobené ze staré pneumatiky.

                Hospoda, to je otevřené okýnko a barevné plastové židle pod stříškou z klacků. Na policích se krčí pár lahví. Motoservis vypadá podobně, jen místo lahví jsou vystaveny části motorů, ráfky a pláště. Mezi stavbami se vypínají dřevěné sloupy podpírající množství kabelů rozvádějících elektřinu k některým stavbám. Tady je pomyslné centrum téhle vesnice.

    Klasické vesnice boma, tedy vesnice pastevců, stojí dál od Mtowabaga, ať už na břehu jezera, nebo výše ve skalách. Jsou to kruhové chatrče postavené ze dřeva a hlíny a obklopené ohradami z roští, chránící stáda před útoky predátorů.

                Táboříme u jižní části jezera, tam, kde je stojatá voda ředěna přítoky z horských pramenů a dno je zaplavováno jen při vysokém stavu vody. Slunce se sklání k západu a příšerné vedro malinko polevuje. Vyschlé bahnité dno je ploché, protkané sítí kanálů jejichž břehy jsou často pokryty krustou soli. Kde není koncentrace soli tak vysoká, roste světlezelená tráva, kterou spásají pakoně a zebry. Mezi nimi shánějí potravu růžoví plameňáci, volavky a malé pisily.

    Čím blíž k otevřené hladině, tím je množství plameňáků vyšší. Vzduchem se nese jejich kejhání a po zrcadlově lesklé hladině se odráží jejich růžové peří. Další a další jedinci přilétají a v mělké vodě se spojují do obřího hejna, které svými zobáky filtruje vodu bohatou na potravu. Jejich pohyb je téměř dokonale synchronizovaný.

                Zapadající slunce halí vše do zlatavého světla. Jako by se zastavil čas a vše se zklidnilo. I ten slabý vítr náhle ustal, a dokonce i kejhání plameňáků a občasné zafrkání zeber utichlo. Stav naprostého klidu uprostřed divoké krajiny na místě, které není nikde jinde na Zemi.

                Za zády mám Ol Doinyo Lengai, Horu bohů, kde sídlí božstvo ochraňující lid masajský. Horu, která výrony lávy specifického složení dala vzniknout nejjedovatějšímu a nejpodivuhodnějšímu jezeru na Zemi. A přitom v krásném podvečerním světle ze břehu jezera vypadá Ol Doiynio Lengai jako docela běžný sopečný kopeček, a ne jako strmá hora dosahující výšky téměř tři tisíce metrů, která je stejně jedinečná, jako jezero Natron.

                Noc je plná hvězd zářících jako diamanty na černočerné obloze. Vzduchem vonícím po soli se nese zvuk tisíců hmyzích muzikantů. Je teplo. I teď v noci je teplota nepříjemná a ani lehký větřík nedokáže ochladit. Výrazná změna oproti vysočině Ngorongoro, kde bylo ráno sedm stupňů.

                K ránu se ke zvukům divočiny přidává nepříjemné pískání moskytů. Vlastně je za celou cestu slyším úplně poprvé. Začíná svítat. V blízkých křovinách pomalu projde kudu menší. Jen pootočí hlavou směrem k tábořišti a pokračuje dál. Obloha se zatáhla šedými mraky a jen nad jezerem pronikají sluneční paprsky úzkou průrvou.

    Ol Doiynio Lengai pomalu vystupuje z mraků, vrchol ozářený sluncem. Pastevci ženou svá stáda na pastvu a napojit k řece. Kopyta krav víří jemný prach a ránem se nese jejich bučení a plechové cinkání zvonců, co mají zavěšené na krku. Je čas zabalit a vydat se za dalším dobrodružstvím.