Táboříme u jižní části jezera, tam, kde je stojatá voda ředěna přítoky z horských pramenů a dno je zaplavováno jen při vysokém stavu vody. Slunce se sklání k západu a příšerné vedro malinko polevuje. Vyschlé bahnité dno je ploché, protkané sítí kanálů jejichž břehy jsou často pokryty krustou soli. Kde není koncentrace soli tak vysoká, roste světlezelená tráva, kterou spásají pakoně a zebry. Mezi nimi shánějí potravu růžoví plameňáci, volavky a malé pisily.

Stádo na protějším břehu je nervózní. Cítí nebezpečnou překážku, ale pud je vede dál. Menší skupinky pobíhají po břehu a už už to vypadá, že některá skupinka zabočí k brodu a strhne s sebou ostatní pakoně k přechodu řeky, když se náhle zastaví a začne se pást. Další a další proudy přicházejících pakoňů plní jižní břeh. Mám prst na spoušti a čekám, že každou vteřinu se stádo vrhne do vody přímo před mým objektivem. Břeh tu je sešlapaný milióny kopyt do mírného svahu a nehrozí tu pád ze strmého břehu.

Kdo četl knihu Ernesta Hemingwaye „Zelené pahorky africké“, tak toto je to jezero, které ve své knize popisuje jako nejkrásnější v Africe. A v parku v sedmdesátých letech dvacátého století působil Dr. Iain Douglas-Hamilton, který se zasloužil o zvýšenou ochranu sloní populace v Tanzánii i Keni. Do výzkumu zavedl nové metody identifikace slonů a sledování jejich migrace pomocí srovnávacích fotografií, rádiového monitorování i letecké sčítání stád. Jeho kniha „Obklíčeni slony“ popisuje jeho život a výzkum v blízkosti jezera a stala se volným námětem pro stejnojmenný film.

Silnice tu jsou písečné, vylepšené ostrými kameny. Projíždíme vesnicemi, kde jsou jednoduché domky postaveny většinou z betonových prefabrikátů se střechami z vlnitého plechu. Ty lepší stavby mají i omítku a fasádu pomalovanou reklamními nápisy. Ty horší jsou jen z prken, nebo tenkých kmínků s mezerami vymazanými hlínou.

Z hlavních ulic vybíhají do stran úzké ulice a uličky, ztrácející se ve stínech sousedních budov a stříšek stánků. Jsou úzké, vyšlapané v prachu a spíš než jako boční ulice vypadají jako vchod do nějakého dvora, nebo vyschlé koryto potoka. Každý tu něco prodává, každý něco kupuje. Je to neskutečný pestrobarevný mumraj, doprovázený troubením aut a motorek, voláním prodavačů a pokřiky řidičů Tuk Tuků a Dalla Dalla. Nad tím vším se chaoticky křižují elektrická vedení od sloupů k budovám a od budov k dalším stavbám.

V okolí bažin Mandusi je tráva sytě zelená. Ráj vodních ptáků, kteří se brodí mělkou vodou a v honbě za potravou se proplétají mezi vysokými stébly travin a rákosu. Na pevném zeleném břehu se pasou impaly společně se zebrami. Vodou se k nim nenápadně blíží tři hyeny. Působí jako psíci, kteří jsou překvapeni tím, že voda je mokrá. Ale zdání klame, jsou to skvělí lovci a brzy zaútočí z nečekaného směru. Ve vzduchu jsou hejna malých ptáků, která hodují na travních semínkách nebo na hmyzu ve zvířecích výkalech.

Scházíme do mělkého údolíčka. Krajina je lehce členitá, porostlá křovinami a stromy. Baobaby už shodily listí a jejich tmavé kmeny kontrastují se šedivou kůrou nízkých křovin a akácií. Pod nohama skřípe nažloutlý písek, který o kus dál přechází v načervenalý.  Ve starém baobabu je dutina, kudy se Hadza při sběru medu dostávali ke sladkému úlovku. Včely strom opustily a v dutině občas přespává hlídka.

Afrika je jako kousnutí mouchou Tse-Tse, jako malárie, nebo jako horečka Dengue. Jakmile se člověku jednou dostane pod kůži, už tam zůstane a nerozředí ji sebelepší alkohol. Nákaza se opakovaně vrací a dočasným lékem je jen další cesta do rozpálených pouští, deštných pralesů, na rozsáhlé svany, nebo na vrcholky rozeklaných hor. To pak nákaza dočasně ustoupí, aby se za několik měsíců, nebo let, znovu přihlásila. A letos mě tahle nákaza opět skolila. Batohy jsou zabaleny, fototechnika připravena, sedm měsíců plánování a domlouvání uplynulo jako voda. Tak tedy vzhůru z rozpálené Evropy do země baobabů, mezi lid kmenů Masajských.

O dvacet let později Dr. Emil Holub mapuje Viktoriiny vodopády a jejich okolí. Pod názvem „Podrobná mapa slapů Viktoriiných v řece Zambesi“ vyšla v cestopise „Sedm let v Jižní Africe“ a byla to vůbec první podrobná mapa tohoto místa. Dr. Holub popsal i život a kulturu zde usazených kmenů Lozi, jejichž současníci z Holubových zápisků čerpají informace o historii svého národa.